Black

Kapitola 5-První

 Ráno se probudím v koši na prádlo a na nic si nepamatuji, Od okamžiku kdy mě Maikl políbil mám úplnou mlhu. Teď jsem nejspíš u Ariany, ale jak jsem se dostala do koše na prádlo? A proč nejsem doma? Rozhlédnu se po místnosti. Koupelny zdá se. Vylezu z koše. Vystrčím hlavu z koupelny a rozhlédnu se. Nikde nikdo... To je zvláštní. Vydám se do hlavní místnosti. De se mi blbě protože mám strašnou kocovinu. Zamyslím se a snažím si vzpomenout kolik jsem toho vypila. Marně.V hlavní místnosti se po sobě válej spící lidi. Je jich tu opravdu hodně. Ale nikde tu není ani Gray ani Maikl ani Ariana. Za sebou cosi uslyším v to se mi podlomí kolena a padám k zemi. Těsně před betonovou podlahou mě chytnou čísi ruce. ,,Díky Maikle." ,,Jsi v pořádku?" Jo jsem jen mám strašnou kocovinu, nepamatuješ si včera na něco? A neviděl si Gray?" ,,Válí se u bazénu, a poslední co si pamatuju byl ten polibek, já se ti chci o..",,Nemusíš se omlouvat, oba jsme byli úplně namol! Krom toho to nebylo tak hrozný.." Usměje se. ,,Když jsem tě vyděl s mokrýma šatma jak tam stojíš a prší na tebe... Prostě tomu nešlo odolat. Myslel jsem že je to správný.. Protože ses mi líbila od prvního okamžiku kdy jsem tě poznal. Vždy jsem pochyboval o lásce na první pohled..",,Popravdě jsem to kuře nepekla... jen jsem nečekala že tam budeš stát ty a že budeš tak hezkej." ,,Já vim, poznal jsem na tobě že lžeš." ,,Cože! jak si to mohl poznat .Jsem mistr ve lhaní.. Vždy jsem byla..." ,,Když lžeš máš v očích takovej záblesk, je to roztomilý.",,Ty se..." nedořeknu větu protože se mi znovu podlomí kolena. Dřív než stihnu se svalit k zemi mě Maikl chytne kolem pasu. Potom mě chytne jako princeznu do náruče. Opřu se hlavou o jeho svalnaté břicho a zašeptám ,,Nepouštěj mě!" Podívá se mi do očí a zašeptá. ,,Nikdy" potom mě políbí. Nechápu to vždyť není opilý a já musím vypadat obzvlášť odpudivě. Potom se mi podívá do očí ,,Asi jsem se zamiloval. Dnes večer ti musím něco ukázat."

Rukama mi zakrývá oči. Nevím kam mě vede ale je to po schodech nahoru. Mám pocit že mě vede už pěknou dobu. ,,Kam jdeme?" ,,Uvidíš." ,,Řekni mi to jsem napnutá." ,,Za chvíli tam budeme... " ,,Už mě bolej nohy." ,,Už jen kousíček." ,,Proč musím mít zavřené oči?" ,,Abys byla překvapená." Cítím ledový závan. Vzduch kolem je studenější a studenější. Nohy už mi padají, jdeme už asi desáté poschodí. Zpomaluji až du šnečí rychlostí. ,,Vydrž bude to stát za to věř mi." ,,No to bude muset bít něco fakt extra!" ,,To bude neboj." Přemýšlím co by to mohlo být. napadají mě idealistické myšlenky okamžiků jako z filmu. Ale měla bych být trošku víc realistická... Mohla by to být nějaká sbírka plakátů, co bych měla čekat od kluka, taky by to mohl být dárek pro sestřičku pečlivě schovaný někde kam ví že sestra nikdy nepůjde. Za miliardou schodů. Teda myslím že má sestřičku, když jsme procházeli jeho bytem byli na zemi Barbie a měly hlavu takže kluka být nemohly. ,,Kolik je hodin?" zeptám se protože by už venku měla být tma." ,,Deset pryč, poslední patro!" ,,Hurá už tam budeme!" Psychicky se připravuji na cokoliv. Protože takhle vysoko nemůže být snad nic, teda pokud nechová draka a to přetpokládám že ne. Můžu otevřít oči?" ,,No můžeš ale nepomůže ti to stejně ti je budu zakrývat rukama, ještě kousíček." tohle už říká po desátý. Najednou slyším jak nohou kopne do dveří které se otevřou. Obrovská rána jak se rozlítnou a následuje ledový vítr a neuvěřitelná zima. Právě mi došlo že jsme venku. Ruce se mu podsvítí a mají načervenalou barvu. Někde tady bude nějaký zdroj světla asi lampa. ,,Nohu nahoru, bacha nízkej schod." Projdeme dveřmi. S hlasitou ránou je zase zavře. Všude kolem je náhle slabé světlo. Škvírou mezi prsty zahlédnu kousíček nebe. ,,Jsme tady." A sundá ruce z mého obličeje. Otevřu oči. Je to nádherné opravdu nádherné. Jsme na střeše. Nademnou je nádherná obloha posetá zářivými hvězdami. A podemnou.. Po jedné zhruba metr od sebe rozestavěné svíčky. Může jich tu být přes sto. Je tu výhled na všechny domy kolem.,,Támhle je naše škola a támhle bazén kam se chdím koupat, jak nádhernej je když se v něm odráží hvězdy." Řeknu šťasně. Podívám se na Maikla. Usmívá se. ,,Je to dokonalý!" ,,Né není." Chytne mě za ruku a kousek provede po střeše. Před námy stojí stůl s jídlem. Je na něm čokoládová fontána a růžové víno. ,,Až teď je to dokonalý." ,,Maikle!" Vrhnu se mu kolem krku.Obejmu ho.Cítím štěstí. Všude kolem mě je nádherný výhled na obrovskou část New Yorku a předemnou ve slabém světle svíček stojí čokoládová fontána s vínem... Dokážete si představit něco dokonalejšího? Jestli tohle je život tak co jsem dělala minulích patnáct let? V tento okamžik poprvé v životě pochybuji o svém náboženství. Přijídu k fontáně. Fascinovaně se dívám na tekoucí čokoládu. Vedle fontány stojí miska s ovocem. ,,Můžeš si dát je to pro tebe." ,,To si asi neměl říkat." Vezmu si jahodu a ponořím ji do lahodné čokolády potom ji strčím do úst. Maikl ke mě přijde. ,,Tady to máš špinavý." A prstem mi z koutku úst smaže čokoládu. Dívám se mu do očí. Chytne mě kolem pasu a přitiskne k sobě. Ruce mu položím na ramena. ,,Jsi nádherná." zašeptá. ,,Jsi nádherný zašeptám. Políbí mě.V žiotě prožijete chvíle kterým prostě nevěříte. Nevěříte že se dějou nebo že se stali a tohle je jedna z nich. Prostě nevěřím že se líbám s klukem svích snů... Maikl se posadí na zem do tureckého sedu. Koukám na něj zmateným pohledem. ,,No co nejsi jediná koho ta cesta unavila!" Zasměji se a praštím ho do ramene. Lehnu si a položím mu hlavu do klína. Dívám se do jeho nádherných očí. Prsty mi shrne neposlušný pramen vlasů z obličeje. Má tak jemný dotek. ,,Docela ujde na první rande ne?" ,,Jestli ujde znamená nejdokonalejší okamžik mého života, díky němuž pochybuju o smyslu života, na střeše nejvyžšího paneláku široko daleko kolem jedenácté večer se víčkama oblohou plnou hvězd a úžasným výhledem, tak ano ujde."Usměje se.