Polední Polibek [Plánované Korekce]

27. Září

Vůbec nevím jak je to možný. 

Probudila jsem se ráno druhého dne na zadní sedačce auta. Podivám se na přední sedadlo ale Lukas tam není.

Natáhnu si černou dlouhou mikinu na sebe, která byla položená vedle mě a provlíknu skrze jí ruce, vlasy si rozpustím, jemně si je pročísnu, aby vypadaly lépe.

Otevřu si dveře a dívám se okolo sebe, na nohy mi byla zima a ucítila jsem kamínky. Podívám se na své nohy a vidím to, že jsem bez bot, vůbec jsem si nepamatovala, že bych si boty sundala.

Dívám se okolo a vidím jak přede mnou je letiště, ale Lukas nikde, trochu jsem se o něj začala bát. V tom ucítím dotek na mém levém rameni, leknutím poposkočím a kamínky mi poškrábají nohy. Je to Lukas, má na sobě nějakou žlutou kombinézu, vypadá docela legračně ale i tak pěkně. Co to plácám, zemřel mi manžel, já myslím na to, jak kombinéza odepíná Lukasova ramena, nádherný pohled, možná bych dokonce začala i slintat a následně si dala pár facek, kdyby to nebyl on, co by mě nesměl vyrušit z přemýšlení.

,,Na."řekl Lukas a podal mi kelímek s kávou.
,,Děkuju."poděkovala jsem a začala se mu smát.
,,Co se směješ? Tebe to čeká taky."řekl a usrkl si ze svého kafe.
,,No protože ty vypadáš, počkej cože?" V tom mi došlo, co řekl.
,,Jak že mě to čeká taky?"řekla jsem a nevěřícně se na něj dívala.
,,No skočíš, skočíš z letadla. Když si usnula, sundal jsem si svou mikinu a hodil jí přes tebe a omylem jsem ti shodil kabelku a z něj vypadl tvůj seznam. Vím, že je tvůj protože tvůj škrábanec poznám všude.(druh písma) No, když jsem měl prostě jet tak by bylo dobrý si to užít."vydechl, usrkl si kávy a čekal na mou reakci.

Asi si myslel, že se budu bát, protože ho má reakce zaskočila.

,,Tak jdeme na to a díky za mikinu je hezká."řekla jsem a Lukas zůstal nevěřícně koukat.
,,Klidně si jí nech."řekl, chytl mě kolem ramen a vedl mě na letiště.