Polední Polibek [Plánované Korekce]

Světla

Dívala jsem se z okna, z osmého patra, z našeho, vlastně již z mého bytu na světla. Na světla, která se všechna jedna po jednom rozsvítila. I když to byly třeba pouliční lampy, nebo světla v oknech v protějších domech, nebo jenom světla, která šla od nebe. (Od hvězd či letadel)

Zkrátka jsem se dívala a mě to tak nějak uklidňovalo, ale zároveň jsem si uvědomila, co je ze mě. A to socka, stále jsem si to v hlavě opakovala dokola, dokola a dokola.

Dokud jsem opět nezačala plakat, jak jsem tak brečela a dívala se na světla venku, tak jsem si řekla, že mi tu něco chybí. Ano, chybí mi tu David, ale teď jsem myslela jen na jednu věc a to na alkohol.

Šla jsem do kuchyně a vzala si láhev rumu, následně jsem se vrátila k oknu a přemýšlela. Přemýšlela nad tím, jestli by bolela smrt.
Bylo by to rychlé nebo pomalé, jestli bych někomu chyběla. Láhev jsem položila vedle sebe na zem, v tom jsem to okno otevřela a nahnula se, chystala jsem skočit, opravdu že jsem to chtěla, ale nepříjemný pocit mi to zakázal.

Okno jsem zavřela a běžela do koupelny, vyzvracet se. Nevím, zda to bylo kvůli alkoholu, či kvůli strachu z výšek ale uvědomila jsem si jedno. Sice to příšerně bolí, ten pocit že mě již neobejme je příšerný, ty myšlenky co ne a ne se mi v hlavě seřadit, proč mi neřekl, že mě miluje, proč se zdál tak zvláštní, nechápala jsem nic, ale nechtěla jsem zemřít.