Boj o Valerii

#5.-Nicolas

Ták, tady mě máte! Po prázdninách a připravená napsat další super podle vás, díl :D Tak, si to užijte :D 

- Bylo bolestivé čekat na další díl ? :DD

Nat :*

Probudily mě paprsky slunce vcházející do mého pokoje. Rozlepila jsem oči a až teď jsem si uvědomila že jsem v Anglii s Andy, oblečená v riflích a tílku a..
Co ?! Vidím jak se nějaká postava se škrábe do mého okna. Rychle znovu zalehnu a děláš že spím. Slyším jak otvírá okno a proklouzává malým oknem. Pomalu ho zavře a kráčí ke mě.

"Rose, vzbuď se." Třese se mnou. Bleskově se posadím a začnu řvát : " Do prdele Nicolasi! Co tu děláš!?" [Pro ty co zapomněli, Nicolas je bratr Sári a říkají mu Nick.]
"Pššt, pojeď domů." Udělal psí oči.
"Co ti slíbil Peter?!" Ano, nebudu mu říkat tati, když pro mě pošle moje kamarády.
"Nic, je to moje rozhodnutí."
"Víš co,? Já ti nevěřím ani slovo, protož-" Nestihla jsem dopovědět můj proslov a on se mi přicucl na rty. Začal jimi hýbat a já spolupracovala. 
Co? Ne, je to můj kamarád! Odtrhla jsem se od něj a postavila se. Šla jsem k oknu a otevřela ho.
"Jdi." Ukázala jsem ven z okna.
"Co?"
"Vypadni Nicku!" Nahlas si povzdychl a popošel ke mě.
"Rozmysli si to zlato." Dal mi pusu na tvář. Zamračila jsem se a dala mu facku. Chytl se za štípavé místo a zamračil se.
"Ale, nejsi zvyklí dostávat facky co?" Řekla jsem, když ze mě srčela ironie a dodala jsem: "Rozmazlenče." 
"Budeš toho litovat." Prolézal oknem a dodal: "Šťetko." To už jsem nevydržela a shodila ho s žebříkem na zem, po kterém se ke mě dostal. Ano, skončil na zemi a na sobě mu ležel žebřík.
"Dávej si pozor co meleš, kreténe." Zabouchla jsem okno. Povzdychla jsem si a rozhodla se. Když se nevrátím budou sem lézt a otravovat mě a Andy pořád. Ale, zase když se vrátím čeká mě svatba. Vrátím se potají, a ubytuju se na hotelu, peníze mi ještě zbyli. Rychle jsem otevřela skříň a do tašky se kterou jsem přijela tak i odjedu, naházela všechno oblečení, hygienu a elektroniku. Porozhlédla jsem se zda mám vše a seběhla dolů. Vzala papírek a napsala na něj :

Andy, až se vrátíš z práce, nebudu tu, v Anglii. Pokud bych neodletěla otravovali by mě a tebe, pořád. Děkuju, že si mě tu nechala aspoň na ten necelí týden. Jsem ti moc vděčná. Neboj se o mě, postarám se o sebe. to jsem odkázala vždy.Mám tě moc ráda.
Rose.

Připla jsem ho na ledničku a rozběhla se z domu. Vytáhla jsem mobil a zavolala taxi, po pár minutách přijelo. Usadila jsem se do koženého křesla a nadiktovala cíl mé cesty. Letiště. 

* * *

Taxi přijelo na letiště a já vystoupila. Zaplatila potřebnou sumu a vyrazila do velké budovi. 

"Rose ?" Zavolal mě někdo. Otočila jsem se a uviděla ho.
"C-co tu děláš!?" Křikla jsem na něj : "Nestačilo ti poslat pro mě kamarády!?"
"Takže ses přece jenom rozhodla přiletět zpět?" Zazubil se.
"Ne,"
"Tak, co tu děláš?" Přiblížil se ke mě.
"Je ti jasné, že jsi u mě skončil?" Zašeptala a dodala : "Petere." Začali mě štípat slzy v očích.
"Je mi to jedno." Zasmál se. Začala jsem brečet. Dal mi ruce na ramena.
"Už nejsi můj táta." Vytrhla jsme se z jeho sevření. "Nemám tátu." Podívala jsem se mu do očí. Usmíval se. Mu je to jedno!? To si dělá srandu!?
"P-proč se směješ!?" Usmál se ještě víc a pak ustoupil. Za ním byla má matka, ale ne sama. Byl u ní chlap a držel zbraň u její hlavy. Začala jsem brečet ještě víc. Sesypala jsem se na zem.
"T-to by jsi neudělal!" 
"Myslíš?" Ukázal něco tomu chlapovi a on nabil zbraň.
"R-rose, prosím.." Brečela matka. 
"Mami,.."
"Tak, jak?" Usmál se na mě Peter. 
"N-necháš ji žít!?"
"Pro nevěstu cokoliv." Zazubil se. 
"D-dobře." Rozbrečela jsem se ještě víc.

"Hodná holka." Sklonil se ke mě a dal mi nějaký kapesník k ústům. Nic víc si nepamatuju. Začala jsem usínat. 
S pocitem viny, bolesti, strachu a smutku.

Dneska kratší, sorry. :'(
Nemám náladu psát.. možná něco bude i z sad song, ale nic neslibuju..
Nat :*