Chaos is my opium [Ereri/Riren; CZ]

Kapitola druhá

Hned poté, co jsem se dostal z oné budovy, jsem zamířil na chlapeckou kolej. Vyšlapal jsem tři patra schodů a vyhrabal svůj klíč. Očima jsem těkal po dveřích, ale jinak jsem šel najisto. Míjel jsem spoustu čísel. Pokoj 6578, 7001,... 7013. Můj pokoj.

Odemknul jsem, vklouznul dovnitř a zabouchl za sebou. Klíče jsem pověsil na háček, zbavil se přebytečného oblečení a zamířil ke skříni.

Můj pokoj měl šedý nátěr. Zdi byly úplně čisté, jako by se tu teprve dnes domalovalo a místnost byla téměř prázdná. V levém rohu se tyčila vysoká dubová skříň s oblečením, v pravém rohu vratká židle ze stejného materiálu a ještě malý noční stolek s lampičkou, která nesvítila. Uprostřed pod velkými okny byla postel s obrovským nadýchaným polštářem a těžkou peřinou, která vás po přikrytí zalehne tak, že se zaboha nemůžete zvednout.

Přišlo mi neuvěřitelné, že po třech letech budu muset tento pokoj opustit. Přestěhuji se mezi ostatní mužstvo, do jiného internátu s jiným, tvrdším režimem. Opustím své přátele. Všechno bude jiné.

Vytáhl jsem ze skříně šedé volnější tepláky, černé tričko a černou kšiltovku. Vše jsem si oblékl a sehnul se dolů do skříně pro mé ošoupané tenisky. Nazul jsem si je, v rychlosti zavázal tkaničky a vyhrabal mobil. Napsal jsem Arminovi zprávu o tom, že se sejdeme za deset minut na Impiorum street a schoval jej pod polštář. Nerad jsem si ho bral s sebou. Přišlo mi, jako by mě někdo sledoval, jako by mě s ním každý našel. Nechtěl jsem být snadná kořist, a proto jsem elektroniku používal, co nejméně to šlo.

Vyšel jsem z pokoje a seběhl schody ven. Jakmile jsem se dostal na čerstvý vzduch, spokojeně jsem vydechl. A pak jsem se rozeběhl na místo srazu.

Běh jsem skutečně miloval. Jedna z mála věcí, které jsem při zkouškách řekl upřímně. Ze začátku mě žádné sporty nebraly, chtěl jsem jen ležet a zaspat dobu. Vše se ve mně rozpoutalo v den pohřbu mých rodičů. Nekontrolovatelně jsem se chvěl, byl jsem ze všeho hrozně vystrašený a mé myšlenky byly naprosto na padrť. Cestou domů začalo pršet a tak jsem běžel. Běžel jsem tak rychle, co mi nohy stačily a v tu dobu jsem si uvědomil, že je mi to tak nějak jedno. Že je mi všechno jedno, ať klidně zmoknu, ať se klidně rozpustím. Mé myšlenky odpluly a já se soustředil jen na pravidelný dusot a čvachtání kaluží. Uvědomil jsem si, že stále ještě můžu dál.

„Píšeš mi jako první a stejně přijdeš pozdě," ozval se blonďatý chlapec a věnoval mi jeden ze svých úsměvů.

„Chtěl jsem se trochu protáhnout," usmál jsem se. „Dnes to nechám na tobě, vyber trasu. Můžeme?"

Přikývnul, pohodil hlavou směrem před sebe a rozeběhl se.

Neptal jsem se ho, kam má namířeno, jen jsem ho slepě následoval. Snažili jsme se běžet menšími ulicemi, kde není tak silný provoz, ale byl to předem prohraný boj. Bylo půl čtvrté. Ve školách skončila výuka a ulice byly plné studentů na cestě do svých domovů. Kolem projelo několik autobusů, prosmýklo se jedno nebo dvě auta.

Běželi jsme s Arminem vedle sebe a probírali naše zkoušky. Armin nikdy nechtěl být voják, chtěl být stratég a probírat možné postupy. Neměl na boj žádné fyzické předpoklady, jeho zkoušky byly založeny převážně na logických úlohách. Při zjištění, že prošel, mě zaplavila radost. Přál jsem mu to a věděl jsem, že jednou z něj bude naprosto skvělý velitel.

„Tak poběž." Cítil jsem tlak v plicích a začínající křeč v levém stehně a jediný způsob, jak něco takového překonat, bylo běžet rychleji. „Přidej, brzdo."

„Tak se ukaž," zakřenil se Armin a oba jsme se rozeběhli ještě rychleji. Bolest v plicích zesílila a rozlévala se po celém těle, až mi nakonec připadalo, že mi probíhá všemi buňkami a svaly najednou. Při každém dopadu chodidla na chodník jsem cítil křeč v noze. Na druhém a třetím kilometru to tak bylo vždycky, jako by se veškerý stres a úzkost a rozčilení a strach změnily v malé jehličky bodavé bolesti, a pak už není možné dýchat a nedokážete si ani představit, že byste běželi dál: Už nemůžu. Už nemůžu. Už nemůžu.

A bylo náhle po všem. Bolest se vypařila, křeč zmizela, pěst, která mi svírala plíce, povolila a já znovu dýchal lehce a najednou mnou prostupoval pocit dokonalého štěstí. Pocit pevné půdy pod nohama, jednoduchosti pohybu, pocit absolutní svobody a volnosti. Ohlédl jsem se na Armina. Z jeho tváře bylo patrné, že cítí totéž. Vycítil můj pohled, pohodil hlavou a ukázal mi s úsměvem zdvižený palec.

Bylo to zvláštní. Vždy, když jsme spolu běželi, měl jsem k Arminovi blíž, než kdykoli jindy. I když jsme si zrovna nepovídali, bylo to, jako by nás spojoval neviditelný provaz, jako by naše ruce a nohy byly jedno, jako bychom oba běželi ve stejném rytmu.

Opět jsem začal cítit tu tupou bolest, ale viděl jsem před sebou cíl, tak jsem co nejvíc zabral a než jsem se nadál, už jsem se dlaní opíral o zeď budovy kolejí. „Vítěz!" prohlásil jsem s širokým úsměvem a povypláznul na Armina jazyk.

Blonďák za mnou po chviličce doběhl, opřel se rukama vedle mě a zhluboka oddechoval. „Příště tě porazím," rozhodl se s uchechtnutím.

Jenže pak jsme se oba zarazili. Těžko říct, jestli nějaké příště vůbec bude. Každý bude bydlet úplně jinde, budeme mít víc práce a budeme se připravovat na boj. Kéž bych mu mohl slíbit, že se ještě uvidíme...

„Erene," začal opatrně a položil mi ruku na rameno, „nakopej jim prdel. Za všechny."

Trochu jsem se nad tím zarazil, přeci jen takhle vážně nemluvil, ale přikývnul jsem na souhlas. Chtěl mě povzbudit. „Mhm."

A pak jsme se každý vydali svou cestou.