Chaos is my opium [Ereri/Riren; CZ]

Kapitola čtrnáctá

Ještě vám do toho skočím - nijak to nesouvisí s dějem, ale... Fakt potřebuju nějakýho Jeana na RPčko. *Silný nedostatek Jeren, má absťák jak něco* Kdyby měl kdokoliv zájem, napiště mi. Kamkoliv. Prosím :D

„Co to... zatraceně..." vykoktal jsem zděšeně a do očí se mi opět vháněly slzy. Už toho bylo moc, neměl jsem sílu je zadržovat. Co se tu proboha stalo? Jsou všichni mrtví? Jsou... uvnitř?

Ucítil jsem dotek na zádech. Normálně bych se po něm ohnal, nesnášel jsem důvěrné doteky – pokud tedy nešlo o Leviho -, ale teď to bylo jistým způsobem hodně uklidňující. „Klid. Pamatuješ si Napoleona? Jak jsme se o něm učili ve druháku?"

„Jak to s tím souvisí?" Hlas se mi zlomil dřív, než jsem chtěl. Nakonec jsem nebyl žádný tvrďák, ale jenom vystrašnej uplakánek, co se zoufale bojí o své blízké.

„Když jel za generálem Kutuzovem do Moskvy?" ztišil hlas a odtáhl ruku.

Došlo mi to. Taktika spálené země, logické. Obdivoval jsem na chvíli Jeana za to, že uměl uvažovat i v takovéto situaci.

Taktika spálené země byl pěkný hnus, neměl jsem to rád od samého začátku. Očividně vypálili několik budov, vymetli všechno, co se dalo, aby nezbyla ani stopa po jejich bytí. Znamenalo to, že celou dobu věděli o tom, že si pro ně vojáci přijdou. Moji přátelé byli opravdu zrádci.

„Kde teď můžou být?" pohlédl jsem na svého spolubojovníka.

„Tipuju, že jeli do Silvy Mortem." Zarazil jsem se. Silva Mortem, bylo jejich nejtajnější místo. Měli ho tak moc chráněné, že se tam nedostal ani jeden spící voják z našich kasáren. Bylo to skutečně pečlivě chráněné území, a pokud tam přemístili dokumenty, byl to skutečně průšvih. Celou dobu je totiž měli tady. Čím méně očekávatelné místo, tím lépe.

„Pojďme přes Sequoru, je to blíž. Myslím, že nás tam nebudou hledat." Nenamítal jsem a následoval ho.

Jakmile jsme vstoupili do lesa, musel jsem skutečně uznat jeho bystrost. Do nosu mě udeřil zápach zaschlé krve a tlejících těl, očividně ten boj nebyl nic hezkého. Ještě jsme před sebou měli tak kilometr, ale dobře jsem slyšel výkřiky vojáků a střely. Sem tam někdo prchal z lesa a následoval ho nepřítel, proto jsme se skrývali ve stromech. Cesta se stávala stále komplikovanější a komplikovanější, než se nám podařilo dostat nepozorovaně blíž k budově.

Na boji v lese tohle bylo výhodné – všichni byli natolik zabraní ochranou svého vlastního krku, že nás kompletně ignorovali, vráželi do nás, sem tam se ohnali, ale nepronásledovali nás. Byli jsme na to příliš opatrní a nechtěli plýtvat náboji.

„Erene," odmlčel se a zastavil mě u jednoho stromu. Dostali jsme se k budově nejblíž, jak to šlo, ale střežili ji dva muži se zbraněmi mnohem mohutnějšími, než jsem měl já anebo kdokoliv ze zálohy. „Postarám se o ně, musíš jít dovnitř."

Zaplavila mě panika. Naprosto nepopsatelná panika. Tikalo mi srdce, zrychlil se mi dech a polil mě pot. Zornice se mi rozšířily strachy a já měl co dělat, abych si alespoň trochu zklidnil mysl. Dovnitř? A co on? Co bude s ním? „A-Ale-"

Chytil mě za obě ramena a zahleděl se mi do očí. „Jaegere, nechtěj, abych ti vrazil pohlavek. Kam jsi šel? Kde jsi? Celou dobu jsi byl ty ten, kdo nás vedl. Nebyl to Reiner nebo já, dokonce ani kapitáni. To ty. Ty jsi měl to monstrózní odhodlání, postrčil jsi nás až sem, nikdy ses nevzdal. Nikdy. Nic tě nesložilo. Proč jsi najednou takový? Vzpamatuj se, ti lidi tady umírají a máme jedinou šanci je zachránit."

Tahle slova mi vlila nové odhodlání do žil. Na rtech se mi objevil úšklebek. „Ruce pryč, teď je musíš použít na něco jinýho, blbče."