Chaos is my opium [Ereri/Riren; CZ]

Kapitola dvacátá druhá

Sluneční paprsky dopadaly na noční stolek vedle mé postele, pootevřeným oknem dovnitř vcházel příjemný větřík, jenž rozdivočel i záclony. Můj celonoční tvrdý spánek pomalu odcházel, když jsem přes zavřené oči zacítil dotek světla. Pootevřel jsem oči a tiše zavrněl. Pokusil jsem se zvednout, ale rozbolela mě hlava. Včera jsem to určitě opět přehnal. O tom mě přesvědčilo i následující – bolel mě zadek, na sobě jsem měl cizí košili a boxerky, byl jsem ve svém starém pokoji a nic jsem si nepamatoval. „Kurva."

Nebylo zas tak těžké si domyslet, co se asi stalo. Navíc jsem si pamatoval poslední větu, co mi řekl, než jsem usnul:

„Miluju tě, Erene. Buď takový, jaký bys chtěl."

On byl připravený nechat mě jít, řekl mi své sbohem, jenže já připravený nebyl. Nemohl jsem se s ním rozloučit. K Jeanovi jsem také něco cítil, bylo to něco důležitého, přesto jsem nedokázal Leviho opustit. Musel jsem mu to všechno vysvětlit. M-Musel jsem ho najít, vyjasnit si to s ním, musel jsem rychle něco dělat, než se všechno zas semele špatně.

„Vstávejte, vy líní červi!" Prudce jsem sebou cuknul při výkřiku, jenž se ozýval z chodby. Rozhodně to znělo jako Connie, přestože bych zrovna tyhle řeči přiřadil k někomu, jako je Oluo. Ten to ovšem být nemohl, zemřel spolu s většinou lidí, které jsem znal při krádežích dokumentů. „Pohyb do centrály, smradi!" Podle tónu jsem mohl poznat, že si to patřičně užívá, miloval možnost být důležitý. Sám jsem se nad tím pousmál, převlékl se a vylezl ven. „Woah, Eros Ramazzotti se ráčil vstát? Co ty děláš zrovna-"

„Nevíš, kde je kapitán Ackerman?" skočil jsem mu do řeči. Nechtěl jsem odpovídat na jeho otázky, byl jsem děsný lhář, a co se týče přátel, to bylo ještě horší.

„Pravděpodobně dole. Jako všichni ostatní. Taky běž, rychle. Mluví se o posledním tažení."

„Cože?" zamrkal jsem nechápavě. Po ránu mi to moc nemyslelo a tohle byl pro můj mozek příliš velký náklad, který nešel hned tak vstřebat.

„No běž!" Horlivě jsem zakýval hlavou a rozeběhl se po schodech dolů. Běžel jsem za davem do výukové budovy a ihned si našel volnou židli. Netrpělivě jsem čekal na nějaké informace, i když jsem měl myšlenky někde u Leviho. Nemohl jsem na to přestat myslet.

„Jak je všem jistě známo, schyluje se k poslední výpravě. Poslední rok jsme strávili přípravami zbraní a záložních plánů, tréninkem a sledováním každého pohybu velitelů ze strany Advertistů. Tímto dnem bych chtěl vyhlásit nový začátek. Sbalte si své věci, zítra brzy ráno se vydáme na dlouhou cestu k samotnému zdroji našich problémů, ke zdroji teroristických útoků," pronesl generálmajor Smith a všichni jako na povel zasalutovali.

Nedokázal jsem si to srovnat v hlavě. Nebyl jsem seznámen s plánem. Neměl jsem nic zajištěno. Byli jsme přeci s Jeanem celou tu dobu pryč. „Generálmajore!" zvolal jsem z druhé strany místnosti, když všichni odešli. „Žádám o vysvětlení plánu, generálmajore. Víte o mé roční absenci."

„Jistě, Erene," pousmál se. Vážně si pamatoval mé jméno. „Právě díky své absenci bys toho o našich nepřátelích měl vědět nejvíce. To je dostačující příprava. Nic se neboj. A teď odchod."

Chvíli jsem na něj jen vyjeveně zíral, než jsem přikývnul a dal se na odchod. Byl to můj nadřízený, nemohl jsem argumentovat proti němu. Musel jsem jen věřit, že má pravdu.

***

Pobídl jsem koně zpátky do klusu. Rok jsem na něm nejel, vlastně byl i zázrak, že se vrátil z tehdejší mise poté, co jsem ho vypustil na svobodu. No každopádně, zjevně se rozhodl sabotovat náš plán. „No tak, Ferheite," zašeptal jsem a zatahal za uzdečku, když se chystal opět vykopávat. Stáhl jsem paty níž ve třmenech a tiše si povzdechl. „Zatraceně, kluku."

Také jsem byl nervózní. Tentokrát jsme byli všichni jen pěšáci, vše záleželo na plánu Budovy Logistiky. Byla to skutečně obrovská centrála v Seattlu, sídlila tam spousta neskutečně nadaných mozků. Dělilo se to tam na oddělení a ty zase na odbory, které hlídaly jednotlivé týmy našich vojáků. V jednom z odborů byl i Armin (Oddělení strategií a rozvoje) a tak jsem doufal, že to všechno dobře dopadne a navedou nás na dobrou trasu.

„Erene," oslovil mě někdo a já jen slyšel rychlý koňský dusot kopyt. Automaticky jsem se otočil a uviděl vedle sebe Jeana. „Jak je ti?"

„Dobrý," zalhal jsem a podíval se jinam. Po včerejší noci jsem nebyl schopný podívat se mu do očí. Cítil jsem se ještě hůř než předtím, podváděl jsem, dá se říct obě strany, a něco takového jsem nikdy nechtěl. Nechtěl jsem ublížit ani jednomu. Potřeboval jsem se jim spíš svěřit, ale nemohl jsem Jeana vyvést z míry před bojem.

„Nelži mi," zaprosil a natáhl ruku k sedlu mého koně, aby se přidržel a navedl tak svého koně blíž. „Můžeš mi říct cokoliv, nebudu se zlobit."

Budeš mě nenávidět. Zakroutil jsem hlavou. „Nech to být, povíme si to později."

„Žádné později. Erene, tohle je boj jako každý jiný, ne, ještě horší. Můžeme tu umřít. Kdokoliv. Potřebuju to vědět. Prosím."

„Já..." zhluboka jsem se nadechl. Měl pravdu. Nemohl jsem umřít s tím, že jsem všem kolem sebe lhal a nedovolil bych si vidět Jeana umírat v nevědomosti. Nebylo by to férové. „Já tě podvedl."

„Co?" zamrkal a bez přerušování mě sledoval. Skrčil jsem se v sedle, jako bych očekával ránu.

„Je mi to líto... Já... Byl jsem opilý a..." odmlčel jsem se. „Promiň. Není to vůči tobě správné. Celý ten rok ses ke mně choval hezky a já si myslel, že třeba můžu být šťastný a třeba je to správně, ale..."

„Erene?" zašeptal. Odvážil jsem se na něj podívat. V očích měl lítost, bylo vidět, jak strašně moc jsem ho ranil, ruce se mu chvěly. Jsem tak strašnej kretén.

„Miloval jsi mě někdy?"

„Jo..." přikývnul jsem a v očích se mi zalesklo. „Jo. Ale uvědomil jsem si, že tě nikdy nebudu milovat tak moc jako Leviho... Nechtěl jsem ti lhát." Takhle jsem to nechtěl. Tedy chtěl, chtěl jsem se přiznat, jenže jsem ho nechtěl vidět tak, jak byl teď.

„To je dobrý," zlomil se mu hlas. „Chápu to. Člověk na svou první lásku nikdy nezapomene..." vydechl a vzhlédl k nebi, jako by to perfektně chápal. A co když ano?

„Neříkej, že jsi-"

„Jsem. Teda byl. Byl jsem zamilovaný do Marca, ale nikdy jsem mu to nepřiznal. Věděl jsem, že mě bere pouze jako nejlepšího přítele a nechtěl jsem to zničit. Když zemřel... Postupně jsi mě z toho vytáhl ty."

„Mám pocit, že jsme se zachránili navzájem," pousmál jsem se. Proto byl tak chápavý. Teď jsem ho obdivoval ještě víc, zvládl udržet své emoce na uzdě a dokonce mi donášel do té pitomé nemocnice jídlo, přestože tak moc trpěl. On trpěl, on nikdy neměl tu možnost říct Marcovi, co doopravdy cítí. Já ano, jen jsem to promarnil. Já byl tady ten slabý.

„Jo..."

„Jeane?" oslovil jsem ho a naše pohledy se opět střetly, natáhl jsem se, co to šlo a pevně ho objal. „Děkuju. Děkuju za všechno. Vážím si toho." Ocenil jsem jeho pevné chycení, díky čemuž jsem nesletěl z koně. Odtáhl jsem se a slabě se pousmál.

Věděl jsem, jak ho to bolí, jak moc jsem mu tím ublížil. Za tu dlouhou dobu spolu jsme se znovu naučili milovat a žít, naše srdce byla zlomená na stejné částečky, jen my jsme si mohli navzájem pomoci. Ale teď jsme museli jít dál. Byl to skok v našem životě, posun.

Vše teprve začalo.