Chaos is my opium [Ereri/Riren; CZ]

Kapitola desátá

Na světě existuje tolik věcí a situací, že snad nelze nalézt člověka, který by se ničeho nebál. Na každém kroku na nás doslova číhá něco, co v nás vyvolává to zvláštní chvění, abnormálně rychlý tlukot srdce a hlavu plnou myšlenek. Jít dál a překonat to? Překonat sebe? Nebo utéct a schovat se do bezpečí? To jsou v danou chvíli otázky, na které je velmi těžké si správně odpovědět. Musíme si uvědomit, jaké důsledky bude mít naše řešení a vybrat si to, čeho budeme méně litovat. To, jak se člověk zachová, se nejspíš odvíjí od jeho povahy. Lidé jsou různí, někomu stačí, když od strachu uteče a nezajímá ho, že útěk nic neřeší. Nemyslel jsem si, že do této skupiny patří i Levi, to ne. On by nikdy neutíkal a neotáčel se k problémům zády. On neměl strach o sebe. Ale o mě.

U lidí, kteří si prošli život ohrožujícími situacemi, jako válka, těžká choroba či životní zrady, je důvěra v osud silně otřesena. Tito lidé jsou přenastaveni na neustálé očekávání ohrožení. Bohužel jejich strach už často přestává fungovat jako ochránce, ale stává se vězením.

Všichni jsme v kleci.

~

Ozval se výstřel a za ním další. Zvedl jsem pohled od ostří své dýky vzhůru a přede mnou se naskytlo peklo. Vojáci křičeli, aby zprávy dostali až k nám, za nimi červená a oranžová v podobě plamenů. Dunění výbuchů. Do prdele.

Prudce jsem se zvedl, schoval dýku a vyběhl na kolej. Rozkřikl jsem se na celé patro: „Útok!" Pár vteřin na mě kolemjdoucí hleděli jako na idiota, no poté se zaposlouchali a nastal zmatek. Informace se dostala až do nejvyššího patra, všichni proudili ven z budov a já s nimi. Rozeběhl jsem se k úschovně zbraní a bez ptaní jsem čapnul samopal a náboje; první nejbližší věci. Nebyl čas probírat se hromadou a zjišťovat, co bude vhodnější. Musel jsem jednat rychle.

Pro jistotu jsem si za opasek kalhot dal ještě pistoli a vydal se do středu dění. Nenápadně. Kličkoval jsem mezi tanky směrem k západnímu křídlu a podél plotu utíkal vpřed. Zastavil jsem se až za jedním stromem s tlustým kmenem, kde jsem se skryl. Viděl jsem na ně. Ty svině. Pomalu jsem se postavil do obvyklé pozice a přimhouřil jedno oko. Bylo to zhruba sto metrů, to je bez problému. Opřel jsem si pažbu o rameno, pevně sevřel rukojeť a pro jistotu si ověřil, že mám plný zásobník. Klidně jsem vydechl, kousl se do rtu a stiskl spoušť. Ozval se výstřel, ucuknul jsem nad velkým náporem, ale oči jsem z místa nespouštěl. Dle výkřiku a klesání mužského těla na zem jsem usoudil, že jsem ho trefil někam do břicha. Nikdo si ale bezvládného nevšímal, neměli čas, což pro mě byla výhoda a pokračoval jsem.

„Tamhle je!" Trhnul jsem sebou, slyšel jsem za sebou kroky a vzápětí střely. Rozutekl jsem se pryč, běžel jsem, co mi nohy stačily, co nejdál to šlo. Musel jsem přes bitevní pole, prodíral jsem se mezi svými přáteli i nepřáteli, mrtvými i živými, než jsem skočil do vysoké trávy a spadl na loket. Sjel jsem po blátivé zemi o něco dál a tiše zasténal. Kulka mě minula jen o kousek, což bylo čiré štěstí, ovšem moje ruka mi moc neděkovala. Naštěstí jsem se naučil padat na levou.

„Tady tě mám, zajíčku." Pokřivený úsměv nejvíce upozorňoval na tváři dotyčného, jenž se ke mně blížil. Automaticky jsem se otočil čelem, jenže jsem nestihl vstát. Sunul jsem se po zadku, dokud mi lopatky nenarazily do kmene stromu. V tu ránu se ozvaly dva výstřely najednou.

Za největší utrpení člověka jsem považoval, když neměl život. Bylo tomu tak v případě, kdy mu byla odebrána jeho vůle, kdy neměl možnost vyjádřit svůj vlastní názor, neměl prostředky k tomu, aby se bránil. Když byl daný člověk v zajetí někoho či něčeho a nemohl to změnit. Největším utrpením člověka bylo, když nebyl svobodný. Tomuto člověku byl opravdu odebrán život. ...Chtěl jsem být svobodný.