Chaos is my opium [Ereri/Riren; CZ]

Epilog

Již se smrákalo. Slunce předávalo vládu měsíci a noční nebe pod sebou pohřbilo jejich hrdé město. V tmavnoucích uličkách se již nikdo neprocházel, pouze muž v černém kabátu, jež v pravé ruce svíral kytici krvavě rudých růží, připomínajících lásku a divokost. Jistým krokem si to mířil na místní hřbitov, který se po konečném poražení Advertistů mnohonásobně zvětšil.

Levi, jak se ten muž jmenoval, to všechno věděl. Byl svědkem oněch událostí, jeho oči zřely spoustu věcí, které měly zůstat navěky neviděny. Spatřil smrt dvou zrádců, Reinera a Berthodlta, viděl v boji padnout také svého blízkého přítele generálmajora Smitha, když chránil skupinu mladých vojáků. Tehdy to vypadalo, že všichni zemřou, ale nakonec se na ně obrátilo štěstí, protože jim poslali z vojenské akademie posily. Sice nezkušené, kdežto velmi odhodlané.

Stejně jako každý rok se sem tento den vracel. Došel až před jeden náhrobní kámen, na němž bylo velkým písmem vyryto Eren Jaeger, a klekl si.

Všichni zde černovláska moc dobře znali, byl to jeho rituál, a proto sem v tu dobu nikdo nechodil. Chtěli mu dopřát soukromí.

„Chybíš mi..." zašeptal a přejel konečky prstů po rámečku, v němž byl obrázek zemřelého. Zavřel oči, jako by si představoval, že právě hladí chlapcovu hebkou tvář. Představoval si jeho šťastný smích, úsměv zářivější než největší zdroj světla na světě. „A ne jen mně." Opatrně na desku položil kytici a vytáhl sirky, aby zapálil svíčku.

Už to bylo pět let od pohřbu. Stále to viděl živě. Pamatoval si, jak Mikasa plakala a odmítala odejít, chtěla tam zůstat. Po letech se z toho naštěstí dostala, nyní měla milujícího manžela, také jednoho z vojáků, a porodila mu tři děti. Jean byl úplně na dně a vypadalo to, že se opravdu sesype, naštěstí své štěstí našel v nové práci, kde trénoval mladé dobrovolné vojáky pro případ krize. Jeho práce byla vše, a jak se teď povídalo, dokonce si našel nějakého přítele. Zbylí vojáci měli také na krajíčku nebo plakali s nimi, neboť si Erena pamatovali v tom nejlepším a přijít o tak skvělého člověka byla příšerná rána.

Ten den nepršelo. Naopak bylo krásné počasí, slunce svítilo a hřálo, jako kdyby pozůstalé ujišťovalo o správnosti této situace. Jako kdyby je ujišťoval sám Eren. Leviho ta myšlenka natolik zasáhla, že s ostatními odmítal někam jít. Nakonec u hrobu zůstal sedět sám, zakrýval si obličej dlaněmi a vzlykal. Nemohl pochopit, jak se dokázala jeho největší láska smířit se smrtí. Myslela na něj a jeho pocity, i přestože se pomalu ztrácela před očima.

Levi neměl nikdy rád kýče a ohrané fráze. S jednou frází ale souhlasil: Navždy v našich srdcích. Slíbil si, že od tohoto dne už nikdy nebude brečet nad tou ztrátou, bude myslet jen na ty nejkrásnější zážitky a bude žít dál. A až jednou zemře, konečně se znovu setkají.