Chaos is my opium [Ereri/Riren; CZ]

Kapitola dvacátá

„Sakra. Sakra. Sakra. Sakra..." Netrpělivě jsem pochodoval po místnosti. Můj plán byl dost dobrý, skutečně mohl vyjít, ale prvně jsme potřebovali počkat, než někdo projde kolem. Během noci se nám podařilo urvat jednu trubku v rohu místnosti a vyrvat malá dvířka. Byl to kus práce, jenže naprosto zbytečný, pokud se nikdo ani na vteřinku neochomýtne u tohohle vězení, či co to bylo.

„Jaký máš plán teď, ty génie?" vydechl Jean. Oba jsme byli celí den zavření v jedné místnosti bez jídla a vody, frustrovaní a naštvaní. No on to fakt neulehčoval.

„Já se na rozdíl od tebe alespoň snažil!" odsekl jsem netrpělivě a málem vrazil do zdi za sebou, když se můj společník prudce zvedl na nohy.

„A co mám podle tebe dělat? Tady není co dělat, chápeš? Jestli někdo nepřijde, tak tu maximálně tak shnijeme!" Pozoroval jsem, jak zoufale rozhazuje rukama. Taky jsem měl strach o svůj život, nechtěl jsem zemřít v této odporné místnosti daleko od svých přátel. Ještě jsem si nesplnil svůj cíl, ještě jsem nemohl umřít.

„Neječ, panebože, mám z tebe nervy v kýblu," zamumlal jsem a promnul si spánky.

„To já tady mám nervy v kýblu! Pořád seš z něčeho vyčerpanej, nejseš schopnej se pořádně ani usmát. Kde je zatraceně ten starej Eren? Ten, co se nevzdával a smál se s ostatními? Ten, komu přišel život tak zatraceně cennej?!"

„Ten umřel!" vyštěkl jsem a zabolelo mě u srdce. Umřel. Zabil jsem ho. „Už tady není! A nikdy nebude, chápeš?! Je to jednodušší, takhle je to jednodušší!"

„A co je jednodušší?!"

„Žít! Nač se usmívat, na co mít emoce, když akorát, kurva, ubližují?!" Bylo to špatně. Moje myšlenky byly špatné, moje psychika byla špatná, všechno bylo špatně. Ale bylo mi to jedno. Už mi na tom nezáleželo, mé já mi bylo ukradené od prvního dne v nemocnici, kdy jsem pohlédl do těch prázdných očí, co se odrážely v zrcadle. Zabil jsem své staré já, spálil jsem ho v plamenech a navěky ztratil, takže při pohledu na sebe jsem ani nevěděl, kdo jsem.

„Erene..." ztišil hlas a všiml jsem si, jak se mu v očích odráží starost. Pomalu ke mně dělal kroky a já automaticky ustoupil vzad, vrazil zády do zdi a neměl kam utéct. Pohledem jsem těkal po místnosti, jen abych mu neukázal, jaká troska ve skutečnosti jsem. „Seš fakt kretén," vydechl a pevně mě objal. Tiskl mě k sobě a tak jsem si opřel obličej o jeho hruď. Jen jsem tam tak sklesle postával, než jsem se rozhodl obejmout ho. Kdy to bylo naposledy, co jsem cítil teplo někoho jiného? Co jsem se cítil... opravdu v bezpečí?

„Nesnášíš mě?" pošeptal jsem po chvíli ticha.

„Proč bych měl?" Cítil jsem, jak se pousmál. „Mám tě rád tak, jak jsi, bylo to tvoje rozhodnutí a nechci na tebe křičet proto, že ses změnil." Když jsem se nad tím tak zamýšlel, těžko říct, kdy jsme si začali takhle rozumět. Zezačátku to tu byly samé hádky a jekot, spát ve stejné místnosti bylo jako za trest, ale pak najednou... Začal jsem ho vidět v lepším světle. Možná takový byl pořád, třeba se skutečně zajímal a byl citlivý, jen já to zjistil až moc pozdě. „Pojď si lehnout, celou noc jsme nespali, a kdyby někdo přišel, určitě ho uslyšíme."

Přikývnul jsem, odtáhl se od něj a svalil se na matraci. Byla tam hodně zima, žádné přikrývky, nic. Zavřel jsem oči a pokusil se usnout, no bez výsledku. „To nemá cenu, je kosa."

„Pojď sem." Pootevřel jsem oči, abych se ujistil, jestli náhodou nežertuje, ale tvářil se úplně vážně. „No tak, jestli tady zmrzneš, já tě léčit nebudu."

Ušklíbnul jsem se a převalil se k němu na matraci. „Jak chceš, ale jestli si budeš stěžovat na to, že ti beru teplo, kašlu na tě," zabručel jsem, položil si hlavu na jeho nataženou ruku a natiskl se k němu ve snaze vytěžit z toho co nejvíc. Jeho tělo bylo horké, mnohem teplejší než to mé. Ucítil jsem ruku na svém pase, jak si mě přitahuje blíž, a zachvěl jsem se. Ne zimou.