Chaos is my opium [Ereri/Riren; CZ]

Kapitola šestnáctá

Běžel jsem, uháněl jako blázen, krajina po stranách se míhala tak rychle, že jsem ji ani nestíhal zaznamenat. V rukou jsem pevně svíral složky s dokumenty, slzy mi stékaly po tvářích a snažil jsem se nevzlykat, neboť by mě to brzdilo.

Tohle byl jiný běh. Nebylo to vyhlídkové cválání, kdy se rozhlížíte s úsměvem po krajině a vnímáte své tělo, kdy cítíte, jak se vám napíná každý sval v těle, jak je vám horko a náhle zima. Nebylo to ani rychlostní běhání, kdy uháníte jako šílenec, abyste dali další kilometr. Tohle se ani zdaleka nedalo přirovnat k mému běhu s Arminem.

Šíleně mě bolel kotník, z čela mi stékala do očí krev a z ramene taktéž. Oblečení se mi lepilo na tělo jako druhá kůže a celý jsem byl tak ztěžklý, že začínal být problém byť zvedat nohy ve vysoké trávě. Za mnou se ozývaly výstřely a výkřiky, stále jsem ale utíkal. Až po nějaké době se mi podařilo je setřást. Doběhl jsem na jakési pole, zaboha jsem netušil, kde se právě nacházím, zrak jsem měl rozostřený a hlava mi třeštila. Pamatuji si jen volání mého jména někde z velké dálky. A pak jsem omdlel.

Stojím na vrcholku kopce. Vítr mi čechrá vlasy, usmívám se a cítím, jak mi srdce svěže cupe v hrudníku. Pozoruji nádherný západ slunce, růžová se mění na rudou, den pomalu končí s příslibem navrácení v mnohem lepší podobě. Přešlapuji bosý po vlhké trávě a instinktivně napřahuji ruku po své pravici; natahuji prsty, co nejvíc to jde, jako by mi jimi mělo něco proklouznout. A skutečně. Když se otáčím, vidím Leviho. Dokonalý úsměv a překrásná porcelánová pokožka kontrastují s nebesy a oči jen září. Jenže pak v nich přelétne něco mnohem horšího.

Mám strach. Zoufale se rozhlížím kolem ve snaze najít svou lásku, jemná tráva pode mnou se mění na vysušenou ostrou slámu nasáklou krví. Běžím ze svahu dolů, konce kalhot se zabarvují do ruda. Stoupají výš a výš a jako silné paže mě zadrží a zamezí v pohybu. Teprve v tu chvíli zaznamenávám věci před sebou. Budova skutečně veliká, mohla to být zhruba tři patra, deset metrů, jež mě dělily od samotného nejvyššího okna. Chci přijít blíž a lépe si ji prohlédnout, jenže v tu chvíli vzplane. Ohnivé jazyky olizují zdi a narůstají v mohutných děsivých plamenech. Couvám dozadu, abych se nezranil, když v tu chvíli uslyším křik. Trhnu sebou.

V nejvyšším patře u otevřeného okna stojí on, moje láska. Natahuje ke mně ruku, křičí, oči zalité slzami a já na něj chci křičet zpátky. Chci mu pomoct, ale nevím jak, a přestože mám ústa otevřená, hrdlo nevydává hlásku. Opět natahuji ruku, tentokrát do výšky a slaná voda si tvoří cestičku na mých tvářích. Sleduji, jak se černovlasý muž pomalu ztrácí v ohni, jak černá a krvácí, vidím slézající kůži, maso, to, jak se mění v popel.

Zhroutím se na kolena a snažím se nevěřit. Z celého srdce si přeji, aby to nebyla pravda, aby se nic takového ve skutečnosti nestalo. Když se ohlížím, všímám si podobně znetvořených těl všude po cestě. Následovaly mně a takto dopadli.

Zabil jsem je já. Všechny.

Zabil jsem je svou nepevnou vírou a emocemi, zabil jsem je čirým sobectvím a pýchou. Ublížil jsem a teď bylo ublíženo mně.

Byl jsem sám. Hrozně sám, chvěl jsem se a přál si někoho, kdo by mne ukonejšil, přestože si to má odporná pokřivená osobnost nezasloužila. Ztratil jsem úplně vše. I sám sebe.

Pak se pode mnou propadla zem.

A já padal a padal neznámo kam. A nevěděl jsem, jestli se mám bát padání anebo samotného konce. Nevěděl jsem nic. Věděl jsem jen to, že chci žít. Ještě není konec.