Chaos is my opium [Ereri/Riren; CZ]

Kapitola jedenáctá

Další dva týdny se řešila jen jedna věc: pomsta. Vojáci se bouřili, chtěli pomstít své přátele, chtěli zničit všechny ty lidi, co proti nám stojí. I já si to přál. Každý den jsem chodil jako na jehlách, vztek ve mně přímo vřel a téměř na každé oslovení jsem reagoval odseknutím. Tohle čekání mě nebavilo. Advertisti si dovolovali až moc, měli nás přímo v hrsti. Byl jsem si jistý, že mají nějaký plán. Jinak to nebylo možné, aby byli tak sebejistí. Nakonec se mé očekávání dokonce potvrdilo. Naši spící vojáci nám poslali zprávu přímo ze středu dění. Údajně mají mnohem více informací, mnohem více dokumentů. Byli jsme si jistí, že s takovým množstvím by jim nedalo moc práce přimět lidi spolupracovat s nimi. Jenže to by byl vážně problém. Všichni by se začali bouřit, už takhle většina normálních lidí žila ve strachu. Jediné, co by možný problém mohlo vyřešit, by byla razie.

A tak jsme si rozdělili plán. Víme, kde a v jaké budově dokumenty schovávají. Měli jsme zjištěný i průměrný počet lidí v domě a rozmístění vchodů. Generálmajor Smith celé dny trávil v kanceláři a vymýšlel vhodnou strategii, při které nepřijdeme o tolik vojáků. Každý byl napnutý.

Nakonec jsme se vše dozvěděli. Byli jsme rozděleni do několika skupin s různými povinnostmi; hlídka (dle počtu východů v budově jednotky po třech členech), obrana (dvě jednotky po čtyřech členech, záloha (pět jednotek s osmi členy rozmístěných po cestě), zásobování (dvě jednotky po šesti členech), průzkumníci (čtyři jednotky po čtyřech členech) a konečně: buřiči (jedna jednotka po pěti členech). Úkol buřičů byl ten nejdůležitější. Museli proniknout do budovy a najít dokumenty. Zatímco zbylí čtyři budou hlídat, jeden z nich je sebere a poté za pomocí obrany (pokud se to zvrtne, tak přijde na řadu záloha) utečou pryč za zásobovacím týmem, jenž jim přidělí koně, a za pomocí průzkumníků se dostanou nejlepším terénem na základnu, kterou si po cestě zajistíme.

Plán vypadal na první pohled naprosto jednoduše, možná až příliš primitivně, no bylo za tím mnohem víc. Advertisti byli až příliš opatrní. Po cestě měli několik hlídek a ty nebyly zrovna milosrdné. Museli jsme používat trasu ve tvaru S, což znamenalo, že naše cesta bude opravdu dlouhá a riskantní. Navíc ani terén nebyl pohodlný – pro těžkooděnce hotové peklo. Další risk byly světlice – pokud by se naši nepřátelé dozvěděli o našem plánu, jejich hlídači na cestě po nás půjdou a mohou ohrozit zálohu i zásobování. Světlice nám pomohly rychle informovat spolubojovníky. No také nebyly vždy spolehlivé.

Já byl zařazen mezi zálohu, má skupina byla druhá nejblíž od středu dění a byl jsem v ní spolu s Reinerem, Bertholdtem, Mikasou, Oluem, Petrou, Erdem a Guntherem. Všechny jsem již znal z předešlých misí, jenže tohle bylo mnohem vážnější. Navíc nás bylo celkem jen 93. Takhle se to zdá jako velké číslo, nicméně pokud se opravdu něco zvrtne, posily dorazí až tak za sedm hodin (tou nejkratší a nejnebezpečnější cestou). Nemohlo nás jít víc, už takhle nás mohli objevit. Hráli jsme si s ohněm.

„Pořád vypadáš vztekle, co tě tak žere? Dostals, cos chtěl, ne?" usmíval se Reiner. Byl rád, že konečně bude moct použít sílu a rozmlátit těm hajzlům huby.

„Jo," utrousil jsem, otočil se k němu zády a vydal se na pokoj. Na večeři jsem chuť rozhodně neměl a na ty narážky už vůbec ne. Cítil jsem se děsně. Samozřejmě jsem byl rád za to, co se bude dít, ale měl jsem strach. Vážně jsem se bál. Po dlouhé době jsem cítil tu podivnou svírající se pěst v žaludku, tu bolest u srdce a ten podivný pocit těžkosti, jak se mi každou chvílí chce brečet a litovat se nad tím, jak na hovno všechno je.

Levi byl mezi buřiči, čemuž nebylo divu. Byl jeden z nejsilnějších vojáků, co máme, kapitán. Kapitán Levi. Hrozně jsem se bál, že se mu něco stane. Nepochyboval jsem o jeho síle, no v boji člověk nikdy neví. Před mýma očima za tu dobu co jsem v kasárnách stihlo zemřít hodně silných vojáků a já toho svého nechtěl ztratit.