Chaos is my opium [Ereri/Riren; CZ]

Kapitola třetí

Nastal den D.

Cítil jsem nadšení, ale zároveň i úzkost. Měl jsem opustit svůj pokoj, tu zatracenou malou místnost, kterou jsem poslední roky bytostně nenáviděl. Ale i přes tu nenávist tady sídlily mé vzpomínky a spousta důležitých věcí. Bylo bolestivé odtamtud odejít, no nemohl jsem se dočkat toho, co mě teď čeká. Vzhledem k tomu, že výběrové řízení bylo pěkné přísné, trénink nebude žádná procházka růžovým sadem.

„Pohněte!" ozval se za mnou křik. Už bylo na čase jít.

Ohlédl jsem se za sebe, přikývnul a odtáhl kufr před pokoj. Po rozhlédnutí kolem jsem zjistil, že z našich kolejí jedou jen čtyři kluci. Z východního křídla pak dva z bratrstva. To byl údiv, bratrstvo byla největší smetánka. Zrovna tihle byli předpokládaní protekční spratci.

Naložil jsem své zavazadlo do kufru autobusu a vylezl po schůdcích nahoru. Sedl jsem si vedle nějakého kluka zhruba stejného věku, tak jsem se automaticky usmál. Mohl být jen o trochu vyšší než já, to ze sedu moc nepoznám. Měl undercut a protáhlou hlavu. „Ahoj."

Dotyčný nepozdravil, jen se posunul blíž k oknu a sledoval krajinu venku. Netrpělivě poklepával prsty do kolene, očividně byl dost nervózní.

„Jsem Eren," zkusil jsem znovu hned, jak se autobus rozjel a vydal se dlouhou cestu k jinému internátu naložit další vojáky. „Ty jsi?"

„To tě nemusí zajímat. Hele, Erene, nebo jak se jmenuješ, jsme ve válce. Tady se nikdo s nikým nepřátelíčkuje. Tak neotravuj."

Projela mnou vlna vzteku. Vojáci musejí spolupracovat, mají být tým, aby porazili své soupeře. Vůbec nic o tom neví. Koňskej ksicht.

Naše poslední zastávka byla obrovská budova. A když říkám obrovská, tak skutečně obrovská. Všichni jsme okamžitě vyběhli z autobusu a stáli jako přimražení v čirém udivení.

Celá plocha byla až nechutně velká. V dáli se rozprostírala tréninková vnitřní hala, poté i dvě venkovní. Všude spousta ostnatých a elektrických plotů, panáků a obušků. Na západní straně se tyčila budova těch "vyšších". Měla hnědobílý nátěr a spoustu oken. Odhadem tak dvacet pater. Východní křídlo tvořil internát. Dva takové... paneláky oddělené vysokým drátěným plotem, na němž bylo napsáno upozornění, že je elektrický. Tak takhle budou bránit styku děvčat a chlapců.

„Tamtudy," pobídl nás jeden muž. Tvářil se hrozně vážně, jako by byl nějak extrémně důležitý a mocný. Celou cestu skučel, když se omylem kousl do jazyku.

Vzali jsme si své věci a vydali se svou cestou. V přízemí byla malá recepce, kde jsme dostali kartičky od pokojů. Čekal jsem další přísné oddělení, no byly po dvou. Dokonce i sprchy byly společné. Asi nepočítali s možnými jinak orientovanými jedinci.

V mém pokoji bylo otevřeno. S váháním jsem vešel dovnitř a vtáhl sebou kufr. Zabouchl jsem za sebou a rozhlédl se kolem. Na každé straně místnosti byla jedna poměrně velká postel a mezi nimi ještě velké dlouhé okno. Vedle obou byl noční stolek a lampička. Ze stropu visel maličký lustr bez zbytečných ozdob. Nijak přehnaně si záležet nedali, ale na rozdíl od mého starého pokoje ze zdi nepadala omítka, tady byla poctivě natřená na bílo.

„Oh, ahoj," ozval se můj budoucí spolubydlící. „Asi jdeš špatně, tady už je obsazeno."

Zamrkal jsem. „Ne... Mám mít pokoj 1004..." namítl jsem a podal mu svou kartičku. Nechtělo se mi věřit, že to tu mají neuspořádaně zařízené.