Chaos is my opium [Ereri/Riren; CZ]

Kapitola dvacátá první

Jeden známý citát pravil, že čas bolest odplaví pryč. Nikdy jsem tomu nevěřil a považoval to za hloupost, čas nás dle mého pouze učil žít s bolestí. Můj poslední rok se skládal jen z přežívání v nudném bezbarvém stereotypu, fungoval jsem jako stroj lidem, kteří mě pořádně ani neznají. Jen díky shodě okolností jsem se dostal na stejnou vlnu jako Jean. Ze známých se stali přátelé a z přátel něco, co jsem ani teď nedokázal identifikovat. Za tu dobu pobytu u Advertistů jsem začal cítit něco víc, viděl jsem na něm hezčí a něžnější věci, než jsem si kdy dokázal představit. Zamiloval jsem se do něj? Hodně silné slovo, neodvážil jsem se to povědět nahlas, nicméně má horká hlava s tímhle rozsudkem horlivě souhlasila. Zamiloval jsem se do Jeana.

A zapomněl na Leviho. V tu chvíli jsem se začal tak strašně nesnášet, jako by všechna bolest prolomila zábrany a jako povodeň se vyhrnula přímo na mě. Topil jsem se v ní, topil jsem se v nenávisti sebe samého. Slíbil jsem si, že nikdy nezapomenu na ty nádherné mramorové oči plné lásky, rozhodl jsem se, že nikdy nezačnu myslet na nikoho jiného, že budu navždy jeho a on navždy můj. Ale selhal jsem. Dokonce ani při líbání Jeana nepřišly žádné výčitky, přišlo mi to jako správná věc. Jenže teď, když jsem se díval do očí své první lásky, kvůli které jsem proplakal a probděl neskutečně mnoho nocí, jsem byl příšerně zmatený. Nevěděl jsem, co si mám myslet ani jak ho uvítat. Seděl tu celou dobu a poslouchal náš výklad? Měl bych ho obejmout? Po tom, co jsem říkal slova, která měla původně patřit jemu, někomu jinému? Zasloužil jsem si ho ještě vůbec? A zasloužil jsem si ho předtím?

„L-Levi, ty..." Dal jsem slzám průchod, neboť se draly ven, jako kdyby někam spěchaly. Nemohl jsem se pořádně nadechnout, z úst se mi vydral vzlyk a vzápětí další a další a další. Jeana vedle sebe jsem ani nevnímal.

„Jo. Nezabili mě, ale věznili. Utekl jsem." Při těch slovech mi přejel mráz po zádech. Tohle nemohl být můj Levi. Tenhle muž byl stejně vysoký, ale jeho oči byly nepřístupnější víc než kdy dřív, byl svalnatější a ještě bledší než předtím. Po odhalených rukách se mu táhly dlouhé jizvy a někdy stále nezahojené poměrně hluboké rány. A jeho hlas... Mluvil odtažitě, nechtěl se mnou mluvit a znělo v tom tolik zklamání a nechuti, bodlo mě z toho u srdce. Ten, kdo ho nezná tak dobře jako já, by tvrdil, že se zas tak moc nezměnil, ale já se v něm za tu dobu naučil číst a opravdu se změnil. Hrozně moc. Děsilo mě to.

„Jak jsi-jak... Vždyť-"

„Na tom nezáleží," odbyl mě a otočil se na patě. Koutkem oka jsem sklouzl k Jeanovi, nechtěl jsem být neomalený, ale on naopak kývl hlavou ke dveřím a naznačil, ať jdu. Doběhl jsem Leviho a chytil ho za ledové zápěstí. Vytrhl se mi. „Co chceš?"

„To... To je všechno?" Hlas se mi chvěl.

„Co?"

„Jen přijdeš a zase... jdeš pryč?" vykoktal jsem a snažil se vypadat alespoň trochu klidně, ne jako největší troska pod sluncem, co právě dostává kopance do břicha od života.

„Nikam nejdu, jsme v kasárnách," odpověděl stroze. Vpíjel se mi do očí těmi svými a já se snažil to najít. Jakýkoliv cit, emoci. Cokoliv. Otevřel jsem ústa a chystal se něco opáčit, jenže pokračoval: „Drželi mě tam skoro rok. Ve věznici. Mučili mě. Ze začátku jsem si říkal, že to pro tebe vydržím, že to zvládnu, ale nešlo to. Někdy jsem si přál, aby to ukončili. Chtěl jsem umřít, Erene." Zakryl jsem si dlaní ústa, abych nevydal nějaký moc hlasitý zvuk.

Oni mu ublížili. Několikrát.

„Panebože... To mě tak moc mrzí..." vyhrkl jsem a hlas se mi zlomil. Beze slova jsem k černovláskovi přiskočil a pevně ho sevřel v objetí. Cítil jsem, jak se mu napínají svaly po těle, doufal jsem, věřil jsem, že mě také obejme, ale místo toho se pomalu odtáhl.