Chaos is my opium [Ereri/Riren; CZ]

Kapitola osmá

Další den probíhal úplně stejně. Sice jsem se na nohu dokázal postavit, ale dost to bolelo. Nebylo se čemu divit, ten pes mi vytrhl kus masa tak, že mi vyčuhovala i kost. Zrovna jsem seděl v jídelně. Šel jsem napřed, aby pak na mě nečekali, než se tam dovleču. Svezl jsem se na židli, podepřel si bradu hřbetem ruky a zamyslel se. Dnes jsem byl úplně mimo, nemohl jsem na poslední dva dny přestat myslet. Možná měli učitelé z akademie pravdu, možná byla láska skutečně nebezpečná pro lidi, jako jsme my. Tvrdili, že to začne určitými příznaky: závislost na druhém, agresivita, zmatení, nepozornost, nemožnost rozumně myslet. Nebylo mi jasné, co z toho právě prožívám a jestli se dočkám i dalšího, no bylo mi to tak nějak jedno. Chtěl jsem jenom Leviho, cítit opět jeho rty na svých, chvět se pod jeho doteky a vždy se k němu v noci přitulit po ošklivé noční můře a pak-

„Hádej kdo to je," ozvalo se s úsměvem. Někdo stál za mnou a zakrýval mi oči. Vůbec jsem ho neslyšel přijít, musel jsem být opravdu hodně zamyšlený.

„Armine!" vyhrkl jsem, otočil se na něj a přitáhl si ho do objetí tak rychle, že se na mě prakticky svalil. Pevně jsem ho svíral v náručí. Tak moc mi chyběl.

Potichu se zasmál a poodtáhl se. Přitáhl si ke mně vedlejší židli a pověděl: „Slyšel jsem o tom, co se ti stalo a získal povolení sem přijet a zhodnotit situaci." Na rtech mu hrál šťastný úsměv a mně se ulevilo, že se nijak radikálně nezměnil. Uniformu měl stejnou jako já jen s rozdílem, že jeho bundička byla bílé barvy. „Tak... jak je ti?"

„Jsem v pořádku. Teda pořád to bolí, když se musím postavit na nohu... Ale zvládám to. Snad se mi to brzy vyléčí, je to fakt otrava," vydechl jsem, opatrně si přehodil zraněnou nohu přes tu zdravou a sledoval svého nejlepšího přítele.

„Jak se to vůbec stalo? Slyšel jsem jen o tom, že na festivalu nedaleko proběhl útok Áček a-"

„Áček?"

„Áček. Tak jim u nás říkáme. Řeší se tam případy s nimi až moc, je to šílený. Nechceme pořád říkat celý název. Každopádně jediné co se ví je to, že tě kapitán Ackerman nesl v náručí celou dlouhou cestu až sem."

„Cože?" vyhrkl jsem a byl hned na nohou. Okamžitě jsem se se syknutím skácel na zadek, bolelo to.

„Nepamatuješ si to?"

Zakroutil jsem hlavou. Věděl jsem, že mu to musím říct. Všechno. Byl to můj nejbližší člověk, určitě by mi poradil a podpořil mě tak, jak to vždycky dělá. „N-Ne, omdlel jsem. Armine, já-"

„Jsme zpátky, příteli," zakřenil se Reiner. Málem jsem úlekem spadnul se židle, neboť mě najednou chytil za rameno a vzápětí promluvil. V závěsu za ním mě pozdravili i Connie, Marco a Bert. Jean mlčel. Jak jinak.

Došlo mi, že tady to stejně nebyl dobrý nápad říct. Budeme muset někam, kde je málo lidí. „Kluci, tohle je můj nejlepší přítel z dětství, Armin. Pracuje teď na oddělení strategií a rozvoje v Seattlu." Vzápětí se ozvalo několik hlasitých „ó" a překvapených výdechů. „Armine, tohle je Bert, Reiner, Connie, Marco a Jean." Na každého jsem pokynul hlavou.

„Těší mě," usmál se. Pak ho začali bombardovat nelogickými otázkami a on musel odpovídat. Ptali se i na to, jaké byly jeho testy, jak se tam dostal a co všechno tam dělají. Samozřejmě neřekl všechno, některé informace byly přísně utajené a obyčejnému mužstvu by to prozradit nemohl.

„Jak dlouho tu vůbec budeš?" zajímal jsem se. Nechtěl jsem, aby hned odešel.

„Ještě den, pak se musím vrátit na centrálu," pousmál se a jako by mi četl myšlenky, ještě dodal: „Prý od vás vyhodili jednoho vojáka, tak se uvolnilo volné lůžko."