STEREK STORY 2

Párty - část druhá

A je to tady! Druhá část kapitoly "Párty" :)... Doufám, že se vám tahle kapitola bude líbit, protože mě ji docela dost bavilo psát. Hodně jsem si s ní vyhrála a snad tomu bude i příště...

Jen musím uznat mí milý čtenáři, že jsem z tohohle příběhu celkem zklamaná. Byla jsem si jistá, že nebude tolik čtený, jako první, protože první, je prostě vždycky lepší, ale taky je to rozdíl ve věku, kdy je píšu. Zatím, co STEREK STORY je psaná v roce 2014, čily v mých skoro šestnácti letech, a STEREK STORY 2 v mých sedmnácti letech, jde vidět, že můj pohled na tohle téma se asi změnil. Ale i tak mysím, že se z tohohle příběhu může stát plnohodnotné pokračování, nemyslíte? :) Pokud se chcete o cokoliv podělit, třeba o názor, budu moc ráda, když mi napíšete do komentářů., protože čím víc komentů a čtenářů, tím rozhodně líp :) ... 

(Doporučená hudba - Somebody to die for)

"Pojď, sedni si. Jsi strašn na mol," zasmál se mu Cole, když ho stáhl ke stromu v parku. "Já se cítím dobře." "Tobě nemůže být dobře, kámo." "Není... A je tu zima." Cole se na něj usmál. "Možná jsem romantik, ale mikinu ti fakt nedám. Samotnému mi je celkem zima," s tím sledoval prázdnotu kampusu a rozsvícené lampy. Z neutrálního výrazu se stal rázem udivený, když mu úplně opilý Stiles položil hlavu na rameno. Ztuhl. "Stilesi?" "Mmmm?" "To je jedno," řekl nakonec a přestal si toho všímat... nebo se aspoň až moc snažil. "Už mě to nebaví," řekl sotva srozumitelně a Cole po něm hodil tázavý výraz. Ale jelikož mu Stiles nevěnoval žádnou pozornost, promluvil. "Co tě nebaví?" "Jak ze mě celá moje smečka dělá někoho, kdo se neumí bránit... Jo, ono to tak, je... ale..." "Chápu to," dodal s úsměvem. Úsměv byl trochu zvláštní, ale Stiles od něj otočil hlavu a sledoval též tu prázdnotu před nimi. "Říkal si tvoje smečka?" "Jasně, vlkodlaci, banshee a lovci... No, podivná smečka," přiznal. "Vážně v něco takového věříš? Asi si toho moc vypil." "Je to pravda!" vyjekl a chtěl se postavit, ale gravitace mu to nedovolila a on se svalil zpátky na místo, tentokrát na Cola. "Promiň" "Jo, v ... Stilesi?" zeptal se, ale odpovědi se mu nedostalo nebo aspoň né plnohodnotné, protože chrápání jako odpověď nebral. Rukou ho pohladil po zádech a nakonec jej objal. Stiles spal jako zabitý a Cole doufal, že né až do rána. Jeho prosby byly nejspíš vyslyšeny, protože se Stiles po pár desítkách minut probral. "Co? Co? Co se děje?" zabručel. Jeho hladina opilosti stále neklesla. Odtáhl se z jeho náruče a opřel se zpátky o strom. "Stilesi?" "Ano?" "Pořád věříš ve vlkodlaky, lovce a tak podobně?" "Je to tak." "Dobře, stále opilý... A ty si tím pádem, co? Zoubková víla?" zhlukoba se zasmál. "Já nejsem nic. Jsem jediný člen Haleovi smečky, co je člověk." Cole se přestal smát a zvážněl. "Hele, být člověk je boží." Usmáli se na sebe a opření o strom dál odpočívali, dokud alespoň trochu nevystřízlivěli.

"Myslím, že je čas jít." Cole vstal a podal svému kamrádovi ruku. "Nemůžeme jen tak, v pět ráno, nakráčet na koleje," podotkl, když si rozepl mikinu - výrazně se oteplilo. " "Musíme se tam nějak vplížit, ale ještě si nejsem jistý, jak."

Oba vešli do budovy. "Tak jo, musíme se dostat přes dozor." "Ale jak?" "Já myslel, že to víš ty!" vyjekl Stiles! "Je tam někdo?" ozvala se paní na dozoru. Nikoho neviděla, ale byla si jistá, že někoho slyšela. Vydala se tím směrem. "Sakra, co teď?" vyjekl opět. Cole mu přikryl ústa dlaní, otevřel rychle dveře vedle nich a zatáhl jej do malé místnosti, kde si správce nechával pro jeho práci potřebné věci. Nerozsvicoval, aby si jich nevšimla a stále měl ruku na jeho ústech. "Pššš," šeptl na Stilese. "Halo?! Tak je tu někdo?" Nebezpečně se blížila. Oba se snažili být, co nejvíc potichu. Cole sledoval neustále dveře. Moc dobře věděl, že by z toho byl strašný průšvih. Otočil se na chvilku na Stilese, ale nakonec zůstal u jeho pohledu. Díval se mu hluboce do očí a to ho znervóznilo. Když oba uslyšeli kroky natolik blýzko, byli nervózní ještě víc. Ale vedly dál od nich. "uff," usmál se Cole, ale to Stiles nevydržel! Dlaň mu položil rychle na krk a udělal to, co si nechtěl přiznat, že chce už od prvního momentu, co ho spatřil. Políbil ho... Cole jen zaraženě stál a nic nedělal. Ruce mu položil kolem krku, namáčkl se na něj a začal ho pomalu líbat. Cole se jednou rukou opřel o zeď za Stilesem, druhou mu nechal na boku. Začal mu polibky oplácet a sjel i ke krku, kde ho jemně kousl. Projel mu mráz po zádech... Ale nemohl uvěřit, co následovalo dál. A ani si nebyl jistý, jestli to tak chtěl. Jeho kamarád se odsunul. "Měli bychom jít," bez jakéhokoliv výrazu vyjadřujícího pocity z toho ,co se právě stalo, pootevřel devře a rozhlédl se. "Pojď," špitl a vyšel ven. Stiles tak udělal. Tiše se proplížili do jejich pokoje. "Tak... zvládli jsme to." Poprve! Poprvé ukázal od té doby jiný výraz než neutrál. Usmál se. "Dám si sprchu, běž spát," řekl bez zájmu, hned si vzal oblečení a vešel do koupelny. Za sebou zavřel. Stiles nakonec uznal, že měl pravdu. Měl by jít spát. Přeslékl se do tepláků a volného trička. Naposledy vyvětral v pokoji a lehl si. Měl tak zvláštní náladu a ještě víc pocity. Tolik miluje Dereka a přesto cítil takovou nutkavou potřebu vyjet po jiném klukovi? Smutně vydechl. "Nejsem jen člověk... jsem hrozný člověk," zašeptal, aby ho spolubydlící neslyšel, i když přes tekoucí vodu o tom pochyboval.

Když se dveře otevřely a Cole vešel do jejich malého, přesto útulného, pokoje, měl na sobě jen šedé tepláky. Rozestlal si postel, oblékl bílé tričko a pohlédl na Stilese. "Dobrou, Stilesi," pošeptal smutně, možná trochu zoufale. Lehl si do postele a konečně se přikryl. Stiles se otočil čelem ke zdi. Nemohl spát a nebylo tomu tak další dvě hodiny.