STEREK STORY 2

Poslední den v Beacon Hills

Ano, trvalo to déle, ale za to je to delší. Doufám, že se vám tahle kapitola bude líbit, i když bude pro někoho možná hodně smutná. Určitě komentujte, budu ráda a přeju příjemné čtení :)
(The Band Perry - If I Die Young)

"Stávej Stilesi," usmál se na něj Derek a políbil jej na tvář. "Dereku? Co dělám ve své posteli? Pamatuju si, jak jsem ležel s Lydii na houpačce... Kde vůbec je?" "Klid. Usnul jsi a ona tě nemohla vzbudit. Zašla pro mě, tak jsem tě přenesl do postele a zavezl jí domů." "Aha... Díky, žes to udělal za mě," usmál se a v klidu vstal. Tak příjemné vstávání ještě nezažil. "Copak je?" Nevím, ale dobře se mi stává. Nejsem vůbec unavený." "To bude tím, že si nespal tak moc. Víš, že moc spánku je špatné přece." "Nojo," zamrmlal na ohrazení své oblíbené aktivity. "Pojď na snídani," zvedl se a čekal, až ho bude Stiles následovat.

"Poslední den, to aby jste zůstali celý den v posteli a rozdávali si to," pozasmál se u toho Peter. Upil kávy. "Neposlouchej ho, musel bys ho praštit," podotkl Derek a dál mazal pečivo Nutellou. Stiles seděl naproti němu a čekal na svo snídani. "Máš pravdu," pokračoval, "prcek už o to stejně nestojí." S tím odešel do obýváku a zapl si televizi, která rázem řerušila ticho i nechápající pohledy obou snídajících. "Tys pochopil, co tím chtěl říct?" "Ne," zadivili se tomu oba. Nakonec oba nadzvedli ramena a v klidu snídali.

"Co chceš dneska dělat?" usmál se na něj Derek a napil se bylinkového čaje. "V té hovadině, co Peter řekl, bylo taky něco fajn... Strávíme dnešek jen my dva společně a nejlépe tady. V našem novém domově." "Tak, čím začneme?"

Popcorn, pomerančový džus, televize a jen oni dva. Naprosto perfektní den. Leželi pokojně na postěli, k sobě přitulení v dece. „Půjdu dolů pro další džus," usmál se a slezl z postele. Derek jen přikývl a stopl puštěný film, aby mu nic neuteklo. Stiles sešel po schodech. Trochu mu zdřevněly nohy a tak cítil při každém kroku nepříjemnou bolest. Otevřel lednici. „Pivo, pivo, citróny, pivo, pivo... džus!" říkal potichu, když prohlížel lednici. Zasmál se pro sebe. Obsah jejich ledničky, když byl zrovna ve škole, byl příliš nevhodný. Položil ho na stůl a odskočil si na záchod. Před tím se mu nechtělo vylézat z postele, ale teď, když už byl dole, musel. Vrátil se pro džus, ale když viděl Petera, měl nepředstavitelnou chuť si do něj rýpnout. „Neměl by ses už odstěhovat?" pozasmál se tomu. Peter jen otráveně zvedl pohled od novin. „No, abys to nebyl ty, kdo se odstěhuje." Stiles mu věnoval nechápavý pohled. Upoutal tím jeho pozornost. „Jak si to myslel?" „Tak, jak jsem to řekl." Ani se na něj nepodíval. „Proč bych se měl stěhovat já?" „Řekněme, že vím něco, co bych asi neměl." „Co víš?" Peter se ďábelsky usmál. „No, řekněme, že jsem včera něco slyšel. A Derekovi by se to nelíbilo." Stiles stuhl. Došlo mu, o čem mluví, ale radši dělal, že neví. „Nevím, o čem mluvíš," chytl džus a chtěl jít nahoru. „Ale víš a brzy by to mohl vědět i on." Stiles se s panikou zastavil. Otočil se na něj a popošel k němu blýž. „Ne, nevím." „Jestli nevíš, tak proč ses vrátil? Pokračuj dál v cestě," falešně se usmál. „Dobře... možná vím o čem mluvíš, ale nic to není." „Že ne? Tohle si mu udělal už jednou." „To není to samé!" zvýšil hlas. Otočil se, rozhlédl a vrátil pohled k Peterovi. „V čem je to jiné?" „Jsem jen poblázněný jeho dokonalostí, nic víc. Brzo to přejde." Zasmál se a Stiles zčervenal zlostí. „Nesměj se," zavrčel. „Klid prcku, možná mu to neřeknu,... ale jen možná," opět mu nevěnoval pozornost. „Co za to chceš?" Otočil se na něj. „Co?" „Co chceš za to, aby sis to nechal pro sebe?" „Co by si měl nechat pro sebe?" ozvalo se za ním. Stilesovi se rozbušilo srdce jako o závod. A je konec, je se mnou a naším vztahem ámen, super, říkal si pro sebe. Otočil se na něj. „Nic," zkusil, ale věděl, že mu to nepomůže. „Neměl si být nahoře?" „Slyšel jsem, jak si zařval po Peterovi a navíc ses nevracel docela dlouho," řekl klidně. „Aha. No, všechno je v pořádku, pojďme," rozešel se k němu a chytil jej za paži, ale když s ním chtěl pohnout, tak Derek stál jako přibitý k zemi. „Myslíš, že nepoznám, že se něčeho bojíš?" „Nebojím." „Tak mu to řekni," zasmál se Peter. Ten chlap byl snad splozenec pekla. „Co mi máš říct?" překřížil ruce a podíval se mu do obličeje. „Hah... no..." poškrábal se na zátylku. „No, tak," pobýdl ho Peter. „Já nemůžu..." podíval se do země. „Ale já jo," odpověděl za něj Peter, „líbí se mu někdo jiný." Stiles neměl odvahu zvednout hlavu. Neměl odvahu vidět jeho zklamaný výraz. „Stilesi?" Nic nedělal. Derek jeho jméno zopakoval podruhé. Na to už zvedl hlavu. „Je to pravda?" Měl ublížený výraz. A měl ho kvůli němu. Nemohl ani mluvit, jak ho to najednou tížilo. „Tak trochu..." Derek se kousl do rtu, otočil hlavu vedle a párkrát přikývl. Vrátil pohled k němu. „Chceš mi k tomu něco říct?" „Není to tak, jak to vyznělo... Vysvětlím to." Derek čekal. Přeložil si zpátky ruce na prsou. „Ten kluk Cole, co je můj spolubydlící, je moc přitažlivý... no a prostě jsem párkrát řekl, že je moc hezkej a milej. Prostě, že se mi líbil jako člověk." „To je slabý odvar," zavolal z poza jeho zad Peter. Derek mu věnoval naštvaný pohled na důraz toho, že má říkat pravdu. „Dobře, líbí se mi, ale není to nic vážného. Určitě se ti taky líbí i jiní," zkusil to ohradit a Derek to vzal poněkud dobře. „Jistě," přikývl. Ale úsměv žádný. Žárlivost, nespokojenost? Kdo ví. „Ehm..." Peter si odkašlal, aby zaujal pozornot. Oba se na něj podívali. „To není všechno, prcku." Stiles měl chuť ho zadupat do země. Derekův pohled ho opět propaloval. „Políbil jsem ho..." podíval se do země. Nikdo nic neříkal. Když zvedl hlavu, Derek se odhodlal. „Jednou?" „Spíš jsem ho začal líbat... Ale nic to není, už to nikdy neudělám! Sám mi řekl, že i když to bere v pohodě, že už to dělat nemám," srdce mu bilo jako zvon. „Přidal se?" „To přece není podstatný." „Přidal?" Stiles přikývl. Derek ho chvíli sledoval. „O velkých prázdninách si sbalíš všechny věci..." „Co?!" vytřeštil na něj oči. „Do prázdnin tu můžeš zůstat, ale pak ti pomůžu se přestěhovat... je mi jedno kam, buď se můžeš vrátit k vašim, nebo si najít nový byt... Teď tě vyhazovat nebudu..." „Dereku!" „Ticho! Musíš chápat, že tohle zašlo už daleko a nechám tě tu jen proto, že tě miluju." Otočil se a mířil si to ke schodům. Stiles rychle vyběhl za ním. „Počkej, nedělej to! Nic se nestalo, nestojím o něj!" „Ty to nechápeš, že? Udělal si to jednou a věřil jsem, že naposled, ale jak vidím, tak jiní kluci tě vábí dál." Derek vystoupal po schodech nahoru. Stilesovi tekly už potoky slz po tvářích. Bylo mu to hrozně líto. Stál na místě, protože se neopovažoval jít za ním. Znovu jej spatřil, když scházel schody, v rukou deku a polštář. „Dneska spím na gauči, můžeš se rozvalit." Bez zájmu šel dál. Měl kamenný výraz, ale srdce zřejmě zlomené. Sedl si na schody a postavil džus na zem. Lokty si opřel o kolena a do dlaní položil hlavu. Tvář měl vlhkou od slz. Vážně se má odstěhovat? Peter si stoupl na roh a opřel se o něj. „Máš, cos chtěl," řekl naštvaně Stiles. „Nechtěl. Ale mého synovce podvádět nebudeš... Už jsem ho viděl ublíženého hodně... a už ho takového vídat nechci." Odešel do obýváku. Stiles byl z toho všeho celý bez sebe.

Večer si pobalil věci do školy a tašku položil vedle postele. Ulehl do peřin. Lehl si na bok a zíral na prázdné místo vedle něj. Byl zvyklý spávat sám, ale od doby, co spával s Derekem, mu to bylo proti srsti. Cítil se hrozně osamělý. Ruku položil na místo vedle něj. Prostěradlo pevně chytil do dlaně. Nebyl schopný tomu uvěřit. Pustil jej a objal kus peřiny-to dělají lidi, když se jim po někom stýská nebo se cítí osamělí. Tak se zrovna cítíl. Stýskalo se mu a cítil se sám. Nakonec usnul.