STEREK STORY 2

Něco tu nehraje

Zaklepal a dveře se během chvilky otevřely. „Šerif Stilinski, co potřebujete?" „Vědět, co je s mým synem." Derek nechápavě přemýšlel, o čem mluví. Nakonec došel k jedinému závěru a to, že myslí jejich rozchod. „Víte šerife, já s vašim synem skončil a nehodlám si to rozmyslet." Šerif se podivně zamračil. „Počkej, o čem to mluvíš?" „O našem rozchodu. A vy?" „Vy jste se rozešli?!" „Ano, ale o čem jste mluvil vy?" „Nějakou dobu mi nevolal. Vždy pouze odepisoval na zprávy. Hovory vždycky odmítl hned nebo je nechal zvonit a tvrdil, že neměl u sebe mobil. Psal jsem mu, že bych s ním rád mluvil, ale prý neměl čas. Dokázal se vymluvit snad na všechno. A k tomu všemu měl přijet tenhle víkend, na poslední chvíli už měl prý něco jiného. Ale znám svého syna. Rodina je u něj na prvním místě... Myslím, že se něco děje." Derek se nad tím zamračil. „To je divné. Určitě by jen tak nezůstal na kampusu a určitě by vám zavolal i sám. Na rodinu vždycky hodně myslel." „Právě... Jak jsem se teprve teď dozvěděl, vím, že jste se rozešli a nemám ani ponětí proč, ale musíš mi pomoct. Prosím." Derek přikývl a pustil jej dál. „Chcete něco? Třeba kávu, džus nebo vodu?" „Ne, díky." Posadil se na pohovku. Derek vytočil číslo a sedl si do křesla naproti šerifovi. První zazvonění, druhé, třetí... tak to pokračovalo až po desáté, kdy Derek vytáčení vypnul. „To nevypadá dobře." Šerif se zdál na pohled docela zoufalý. Napsal mu alespoň sms.

Derek: „Ahoj, neumíš zvedat telefon?"
Stiles: „Nechci s tebou mluvit."
Derek: „Ani s tátou?"
Stiles: „Nevím, o čem mluvíš."

Derek pohlédl na jeho tátu. Ukázal mu telefon. „Tohle se mi opravdu přestává líbit. Myslím, že máte pravdu. Opravdu se něco děje." „Co uděláme?" „Myslím, že bychom měli zavolat Scottovi a zajet tam." „Nemohu se jen tak sebrat a odjet z města, vždyť jsem šerif!" „Tak teda já a možná Scott."

Hodinu na to stál Derek před Scottovou školou a čekal, až skončí. Z budovy vyšlo pár lidí, ale Scott zatím nikde. Dereka pomalu přestávalo bavit čekat. Začínal si říkat, jaký je blbec, když mu před tím nezavolal. Scott vyšel ze školy, a když si všiml Dereka, zamířil hned k němu. „Ahoj, co tady děláš?" „Ahoj, mám problém, se kterým potřebuju pomoc. Vlastně my." „Kdo my?" „Já, šerif Stilinski a Stiles." Scott ho pokynul k odchodu a dál se zvědavě ptal. „Stalo se snad něco?" „Asi jo. Šerif Stilesovi několikrát volal a většinou mu to hned vypnul nebo telefon nechal zvonit. Pokaždé se vyhýbal hovoru. Na sms odpovídá, ale to není Stiles, kterého znám. A na poslední chvíli prý nemohl přijet domů za rodinou." „Nemyslíš, že má jen moc věcí ohledně školy nebo tak?" „Napadlo mě to, ale opravdu si myslím, že se něco děje a s tím za mnou přišel i jeho táta." Oba nasedli do Derekova auta. Po cestě mu vše dovyprávěl a Scott souhlasil, že pojede do kampusu s ním. Napsal to šerifovi a Scotta odvezl domů. „Vyzvednu tě ráno v osm." „Tak jo."

Derek si doma dal sprchu a připravil si večeři. Sedl si s tím ke stolu a pořád přemýšlel nad tím, jestli se mu něco mohlo stát. Napadalo ho moc věcí, ale pořád si říkal, že tam spíš jen dojedou, zjistí, že má moc práce, a že se šerif stresuje zbytečně. Ale pořád v jeho mysli bylo utkvěné, že se mu něco stalo.

Druhý den ráno čekal Derek na Scotta před jeho domem. Ten jen vyšel v mikině s malým batohem a přisedl si k němu do auta. „Tak jo, pojeďme zkontrolovat, že je v pořádku," řekl Scott a připoutal se.

Cesta byla dlouhá a celkově i nudná. Skoro vůbec spolu nemluvili, jako by neměli o čem, ale Scott moc dobře věděl, že se jen strachuje o Stilese. „Bude v pohodě," prohodil. „Co?" „Stiles bude v pohodě. Věř mi," usmál se, aby ho aspoň trochu uklidnil. Moc to nezabíralo. „Víš... já už vlastně se Stilesem nejsem. Rozešli jsme se." Scott na něj vyjeveně koukal. „Co? Proč?" „Zase se tu objevil někdo navíc. Líbal se s nějakým klukem ze školy." „Tohle bych do Stilese neřekl." „To jsme dva a už je to podruhé." Věnoval mu neutrální pohled, ale pak se dál soustředil na řízení. Scott si byl i tak stále jistý, že by to mezi nimi mohlo být zase dobré.