STEREK STORY 2

O co tu jde?

Ahoj, jak jsem slíbila, nová kapitola je tady a s ní začíná druhá část příběhu. Doufám, že se vám bude líbit, i když je tahle kapitola kratší a pokud ano, určitě zanechte komentář atd. Přeju příjemnou zábavu :)

*

2. část

Stiles cítil silnou bolest nosu, též něco, co měl pod nosem, na rtech i bradě. Motala se mu hlava a byl jemně dezorientovaný. Chvilku mu trvalo, než se zpamatoval a zjistil, že je někde, kde to nezná. A něco horšího? Uvědomil si, že ho něco řeže do zápěstí. Byl přivázaný k židli, kdo ví kde. Vypadalo to jako sklep nebo sklad. Naštvaně popotáhl. Jazykem si přejel po rtu – krev. A měl jasno. Vzpomněl si na předešlou noc. Cole ho udeřil. Hodně silně ho udeřil. A omluvil se. Proč? Měl v hlavě silný zmatek.

Rozhlédl se po místnosti. Poměrně malé mísnosti s šedými stěnami a jednou žárovkou nad ním. Neměla ani lustr. Ze stropu vysela jen šňůra. Největší pozornost, ae lákaly dřevěné dveře před ním. Zkusil trhnout zápěstími, ale nic se nestalo. Moc doufal, že se mu povede utéct.

Začal mít obavy, že se stal obětí psychicky labilního maniaka, jako to doposud výdával v akčních filmech. Představil si, jak někdo s klidem otevře dveře a řekne „máme spolu nevyřešené účty" nebo tak něco. Pak ho tam začne mučit všemi možnými způsoby, dokud mu neřekne, co chce vědět.

Od těhle myšlenek naštěstí upustil, když slyšel kroky za dveřmi. Ovšem ho předaly horší a jeho fantazie se pustila do toho naplno! Znovu zkusil rukama pohnout, i když marně. Měl tendenci, to pořád zkoušet.

Najednou kroky utichly. Stilesovi stuhla krev a nezpouštěl oči ze dveří. Moc dobře věděl, kdo ho tu noc praštil, ale nevěděl, jestli by radši viděl jeho nebo úplně někoho jiného. Dveře se pomalu otevřely a dovnitř vešel Cole s neznámým mužem. Stiles se hned zamračil. „Proč tu sakra jsem?! Pusť mě!" vyjekl na něj. Cole si jen něco pošeptal s vyšším mužem, párkrát si přikývli hlavou a nakonec ten neznámý odešel. Usmál se na něj a konečně promluvil. „Co nos? Bolí?" „Pusť mě! Co po mě chceš?!" Zavrtěl hlavou a udělal pár kroků blýž k němu. „Neodpověděls na otázku." „Ty taky ne." Cole se pozasmál a strčil si ruce do kapes mikiny. „Tak to jsme si kvit." „Cole, neblbni. Řekni mi, proč tu jsem. Nic jsem neudělal, nic nevím, ani nic nemám," hlesl zoufale. „Pořád ti to nedošlo? Jsem to jediné, co drží lovce dál od tebe a tvých přátel." Stiles si ho chvíli prohlížel. „Ale naše záchrana budeš asi těžko... Takže budeš s nima." Cole vytáhl ruce, rozpřáhl je a přikývl hlavou, jako by se snažil představit. „Jsi strašný lhář," řekl už klidněji, přesto s velkým opovržením. „Vážně? V čem jsem ti lhal?" „O celém tvém životě. Všechno, co si mi kdy řekl... byly to všechno lži. Stejně, tak chování, vzpomínky, tvůj táta... bylo to všechno falešné, jen vymyšlené." Stiles zavrtěl hlavou. „Jsem blázen, že jsem ti věřil." „Ano, to jsi... Ale nelhal jsem," řekl a opřel se o dveře. „Choval jsem se přirozeně, tak jako se chovám normálně, jinak by to bylo podezřelé... Vzpomínky byly opravdu moje. Úplně všechny... A můj táta už vůbec nebyl lež. Byl policistou i ředitelem školy, ale taky lovcem." „To mu jdeš pěkně ve šlépějích." Cole svraštil obočí. Zdálo se, že se ho Stiles dotkl. Přišel až úplně k němu, předklonil se a jednou rukou ho chytil na rameni. Ukázal na něj prstem. „Vůbec nic o mém tátovi nevíš. Nevíš, jaký byl táta nebo chlap... A někdy na výběr psrotě nemáš." Odvrátil se od něj. Díval se na dveře, zatím, co Stiles musel sledovat jeho záda. „Určitě to byl skvělý táta, který s tebou trávil každé Vánoce, chodil s tebou na školní besítky a dělal s tebou domácí úkoly." „O tomhle se s tebou bavit nebudu." „Nemusíš... Řekni mi, proč tu jsem." Cole se otočil čelem k němu. „Definuju tě jen jedním slovem – návnada." Cole se usmál, za to Stilesovi stuhl výraz v obličeji. „Jsem návnada, co přiláká moji smečku." „Vidíš, ani to nebolelo." S úsměvem se dal na odchod. Otevřel dveře a ještě naposled se ohlédl. „Teď si tu chvilku posedíš, ale neboj, ne na moc dlouho." Práskl za sebou dveřmi. Stilese opět pohltila samota.