STEREK STORY 2

Bez svobody

Ahoj, psala jsem, že jak začnou prázdniny, tak že přibudou i kapitoly, ale z vážných zdravotních problémů, to nebylo možné, ale už mi je o trochu lépe a tak jsem něco dál napsala. Snad se vám to bude líbit a pokud jo, nebojte se mi to ukázat :)

Byla to dlouhá doba, co tam Stiles strávil. Každý den mu dělal společnost jedině Cole a sem tam někdo, koho neznal. Nechybělo moc a jeho zdravotní stav by se výrazně zhoršil. Podíval se na Cola, opřeného zády o dveře. „No tak, Cole... Pusť mě, už mi dřevění nohy a zadek už necítím." Pozasmál se a odlepil od dveří. „A zdrhneš?" „Myslím, že toho se nebojíš." Oba se na sebe zadívali. „Možná s tím něco dokážu udělat, ale není to proto, že by sis o to požádal." S tím odešel. Stiles nesnášel tu samotu. Cola už sice taky, ale nebylo nic horšího, než prázdná místnost, ticho a žádná možnost pohybu. Každá minuta byla děsná a stejná jako každá předešlá. Po nějaké chvíli se dveře znovu otevřely, ale pro změnu vešla žena a za zády ji stál Cole. Byla malá a hubená, ale šlo na ni vidět, že moc přátelská nebude. Krátké zrzavé vlasy jí padaly do očí a každou chvilku si je spravovala. Měla zelené oči a na rtech sytě červenou rtěnku. „Ahoj... Jmenuju se Trina. Jsem tady mozkem všeho a i tvé zadržení bylo na můj rozkaz. Tím pádem je ti asi jasné, že tě nemíním pustit. Ale Cole se přišel přimluvit. Tvé uvěznění vyřešíme jinak. Prozatím zůstaň tady... i když nemůžeš odejít," pozasmála se nad svým výrokem, i když to nikomu jinému v místnosti vtipné nepřišlo. Když její smích utichl, odešla z místnosti. Cole stál na místě a čekal, až odejde, ale to mu nedopřála. „Cole? Jdeme," řekla povrchně a šla dál. Dveře nechala v klidu otevřené a Cole šel hned za ní. Měla ho naučeného jak psa. Nebo snad všechny? Byla si tak strašně jistá, že ji poslechne, že se ani neotočila hlavou. „Poslušnej pejsku," pozasmál se Stiles. Cole se ve dveřích zastavil. Pohlédl na Stilese. „Nic nechápeš." Bez dalších řečí za sebou zavřel a Stiles už jen slyšel klíč v zámku. Už ho nebavilo jen sedět a čekat, než se zase někdo z nich objeví, aby mu donesl jídlo, jen mu něco řekl nebo ho vzal do sprchy. Povzdechl. Sprchu by si zrovna dal. Přišlo mu, že páchne jako prase.

Dveře se otevřely a Stiles se rozzářil jako vánoční stromeček, i když před sebou viděl svého neoblíbeného člověka. „Mám otázku." „Domů nemůžeš, tak jakou?" „Když si mě unesl, nebude divné, že ve škole nějakou dobu nebudu? Myslím si, že to zavolají rodičům, ti policii a oni vyhlásí pátrání," nad svým výrokem se hrdě usmál. Ale nebyl jediný, kdo se nad tím usmál. To mu úsměv srazilo. „Proč se usmíváš?" „Dokázali jsme zabít už moc vlkodlaků, taky moc alf... A ty si myslíš, že jsme tak blbí, abychom na něco takového zapomněli?" Začal se smát. Stiles otočil oči v sloup. Cole vytáhl ze zadní kapsy jeho telefon a ukázl mu ho. „Neboj, tatíkovi píšu." Hned potom si jej schoval zpátky. „Ty zmetku." „Ano?" zasmál se a vzal si druhou židličku z rohu místnosti. Sedl si před něj. „O čem si chceš povídat dneska?" „Proč za mnou chodíš?" „Neměl bych?" Stilesovi se to příčilo říct, ale veděl, že kdyby za ním nechodil aspoň on, byl by úplně sám. „Měl..." Pohlédl jinam, ale hned se k němu vrátil. „Proč za mnou chodíš?" „Už ses ptal, kámo. Mám dojem, že už ti tady z toho přeskočilo." „Chtěl jsem normální odpověď, ne abys odpověděl otázkou... A nejsem tvůj kámoš," zpřísnil hlas. Cole se usmál. „No tak. Nikdo jiný než ty a ten, co mě doprovází do sprchy, za mnou nechodí. Ze začátku tu byli dohromady asi dva chlapi, co neznám a ta zrzavá coura." Začal se smát. Pomyšlení, že tak nazval jeho šéfku, ho příjemně pobavilo. „Ta zrzavá coura je možná fakt coura, ale je to moje šéfka, kterou musím poslouchat na slovo, a když tak dělám, dokáže být i milá. Takže by toho už stačilo." „Dobře, tak ale odpověz na otázku a neuhýbej od tématu." „Hele Stilesi, chodím za tebou jen z jediného důvodu a to, abys tady z té samoty nezešílel. Nevím, jestli si představuješ, že mi třeba na tobě záleží, ale není to tak... Taková doba osamotě dokáže udělat s člověk své." Cítil trochu lítost. Nechtěl, aby ho ten bastard měl rád, ale čekal, že řekne, že má aspoň starost o jeho psychické zdraví nebo tak něco. Na jevo to radši nedal. „Tak proč mě tu ještě furt držíte?" „Snažíme se nalákat tvoji smečku, ale musíme opatrně, aby si nevšimla policie, že si zmizel. A snad chápeš, že nemůže náš chlapík jen tak příjít před dveře toho tvého bývalého a říct unesli jsme Stilese." Stiles zhluboka vydechl. Byl z toho všeho na měkko. Tolik mu chyběli přátelé, rodina i Derek. Chyběla mu i policejní škola. Chyběla mu svoboda. „Nesnáším to tu. A nesnáším i tebe Cole," řekl smutně. Chtělo se mu z toho i brečet, ale pořád si v hlavě opakoval, že chlapi nebrečí. „Nesnášíš mě?" zeptal se po něm i Cole. Stiles jednou přikývl, ale hned zavrtěl hlavou v nesouhlas. On jen na něj nechápavě zíral. Nadzvedl ramena. „Já ani nevím," sklonil hlavu. Cole mu prsty zvedl bradu, aby se mu díval do obličeje. „Hele, já vím, že to tu musí být naprosto strašné, ale už tu prostě jsi a nedá se s tím nic dělat, tak to skousni a buď chlap. A pokud mě fakt tak moc nesnášíš, nemusím za tebou chodit. Je to jen moje dobrá vůle." S tím se zvedl a vrítil židli, tam, kde byla. „Cole?" „Co?" „Přijď zase zítra, prosím." Odešel bez odpovědi, tak nezbývalo Stilesovi nic jiného než doufat.