BTS [Short stories]

Hungry Kisses [JungKook]

Vážně nevím, jak mě tohle napadlo. Nejsem nemocná?

*

*

*

„Tak mi řekni, proč máš jako dvě náušnice, to jsi holka?" protočila jsem očima a on se rozesmál.

„Vypadá to cool, tobě se to nelíbí?" jemně do mě strčil svým ramenem.

„Tvoje náušnice jsou větší než ty moje." Abych mu to dokázala, oddělala jsem své blond vlasy dozadu na záda a odhalila tak ucho, ve kterém byla jen malá perlička.

„Měla by ses s tím smířit, Shann." Řekl rezignovaně. Tady v Koreji je všechno divný. Móda je divná, lidi jsou divní. No svým způsobem jsem si to tu oblíbila. Je to divné takovým fajn způsobem.

„Co mi zbývá." Povzdychla jsem si. Zbytek cesty jsme se pak bavili o různých věcech, ale jeho náušnice jsme raději nerozebírali. Pro jistotu.

Jsem tu už dva měsíce. Kulturní šok? Dobře, Liverpool to teda fakt není, anglicky tu taky nikdo nemluví a často mám problém najít nápis v latince. No momentálně se nacházím ve fázi, když jsem to víceméně překonala. Zvykla jsem si na pálivá jídla, to, že se tu se mnou každý chce fotit, a že se tu lidi navzájem klaní. Našla jsem si tu mnoho přátel, ať už mezi cizinci, co tu přijeli na tento školní rok studovat stejně jako já, tak i mezi Korejci.

Jedním z nich byl JungKook. Když jsme se potkali poprvé, myslela jsem, že je normální, ale opak je pravdou. Teda, jasně, nenormální je tak, asi jako jiní kluci v jeho věku, ale po nějaké době mi došlo, proč mi někoho tak strašně připomíná. Moje kamarádka má vylepený jeho obličej přes půlku zdi. A tak jsem přišla na to, co je zač a seznámila se i s jeho, jak jim to říká, hyungy. Dostala jsem za úkol shlédnout všechna MV videa, které zatím stihli natočit a upřímně, je to hodně vzdálené od toho, co poslouchám já. Takže... pochválila jsem to, protože na tom určitě museli dřít, ale nikdy to nebudou populární hoši v mých očích.

„V kolik ti zavírají koleje?" zeptal se a vytrhl mě tak z mého přemýšlení. Oba jsme se zastavili kousek od hlavní brány a on složil své ruce do kapes jeansů.

„Tuším, kolem jedenácti." Podívala jsem se na hodinky.

„Tak to jsme tu akorát." Usmál se. Na to jsem jen pokývala hlavou a na chvíli se na něj zahleděla.

„Tys nikdy nechtěl na vysokou?" napadlo mě najednou.

„Hm, no... byl jsem rád, že jsem dokončil řádně střední školu." Odpověděl. Asi nechápal, proč jsem se ho na to zeptala.

„Vlastně ta vaše skupina." Pokývala jsem hlavou.

„Myslím si, že o dost přicházíte, všichni. Vysoká je skvělá. Jasně, musíš se občas učit na zkoušku, ale tenhle život... můžeš díky tomu cestovat, chodíš se bavit s lidmi, co se zajímají o stejné věci, randíš." Pokrčila jsem rameny a při tom se taky usmála. Byl to bezstarostný život. Byli jsme vlastně dospělí, ale pořád jsme ještě neměli na bedrech tu tíhu starosti sami o sebe.

„Cestujeme často a zábavu taky máme. No randit... to moc neděláme." Přiznal.

„I tohle k tomu patří, teda, ne, že bych byla zrovna ten typ, ale když jdeš s někým na rande, nemusí to nutně znamenat, že si ho musíš brát." Uchichtla jsem se a on zčervenal.

„Co je? Nebo vy v Koreji na rande chodíte jen, když se ženíte nebo vdáváte?" vykulila jsem oči.

„Ne to ne." Zavrtěl hlavou se smíchem.