BTS [Short stories]

Our Happiness[Jimin]

Upozornění: Volné pokračování na předchozí jednodílné fikce s Jiminem.

Jina

„Dobrý den!" vykřikla Sarah, jakmile mě spatřila ve dveřích její kanceláře.

„Dobrý." Pousmála jsem se, jelikož mě pobavilo, jak hned vyletěla. Ve firmě jsem už dlouho nebyla a ani za Jiminem jsem nechodila. Popravdě, měla jsem dost co dělat se sebou a moje oblíbená činnost je akorát tak sezení na gauči, cpaní se vším možným a sledování seriálů, na které jsem dříve neměla čas. Těhotenství má fakt jednu výhodu – najednou mám spoustu času na věci, které jsem dříve nestíhala.

„Jak se vám daří? Už jsem vás neviděla snad věky." Vždycky jsem si s ní ráda popovídala. Dělá Jiminovi asistentku snad od doby, co jsem se tu za ním přestěhovala. Možná jsem nejprve neměla trochu důvěru v to, že je tak mladá a trošku měla strach, že ho bude svádět, no ona sama a stejně tak Jimin mi nikdy nedali záminku, abych si něco myslela. Nehledě na to, že jí tu každý pátek vyzvedává přítel.

„Mám se fajn, děkuji." Odpověděla jsem a zeptala se na totéž.

„Ale co já!" mávla rukou a převrátila očima.

„U mě nic zajímavého, spíš mě zajímá, kdy to čekáte? Pan Park se ani slovem o ničem nezmíní a já samozřejmě nechtěla být nějak dotěrná." Rozpovídala se.

„Termín mám za čtyři týdny. Docela se těším až bude venku." Připustila jsem a ruka mi automaticky přistála na bříšku. Skoro jako vždy, když o něm či o ní mluvíme. Nehledě na to, jak jsem se na svoje miminko těšila, tak už jsem na svém těle začala pociťovat tu únavu. Občas jsem mívala bolesti a v tu chvíli si přála, ať už to mám za sebou.

Je divné, že z porodu samotného ani strach nemám. Předtím než jsem zjistila, že jsem těhotná, jsem si říkala, že to bude určitě děs a hrůza a nedovedla si představit, že to budu muset podstoupit. No v průběhu těhotenství to nějak odeznělo. Záleželo mi už jen na tom, aby to malé bylo zdravé a já taky.

„To už je za chvilku." Stiskla tlačítko u telefonu. Čekala jsem, kdy se tam ozve Jiminův hlas, no pro překvapení nás obou se dveře do jeho kanceláře otevřely a odhalily tak jeho postavu.

„Co si to tu štěbetáte?" široce se usmál a zamířil mým směrem.

„Ty abys něco nevěděl." Převrátila jsem očima, no neodpustila si další úsměv, když mě vzal něžně do náruče a políbil na tvář.

„Sarah, nikoho ke mně teď nepouštějte. A tu schůzku s Robertem odpoledne zrušte, chci vzít Jinu na oběd." Řekl jí.

Vzal mě pak za ruku a vedl do své prostorné kanceláře. Znám to v ní snad jako své boty, protože jsem v ní byla nespočetněkrát. Je o něco větší, než má vlastní, a pak taky měla krásnější výhled na zasněžený Central Park.

„Jak se dnes máš, všechno v pohodě?" usadil se do velkého koženého křesla a stáhl mě k sobě na klín.

„Neblbni, jsem těžká." Zaprotestovala jsem. Nebudu si nic nalhávat, vážit jsem se přestala už před třemi měsíci – pro jistotu.

„Nejsi." Přitiskl mě k sobě a já si alespoň mohla opřít hlavu o jeho rameno.

„Jinak... dneska vše v pohodě. Ostatně jako každý den." Informovala jsem ho a nadechla se pěkné kolínské, u jejíž zdroje jsem přímo byla.

„Co ty? Měl jsi toho dnes hodně?" zeptala jsem se.

„Docela jo. S tím, jak se blíží konec roku, chce hodně partnerů uzavírat obchody na příští rok kvůli daním. Nevím, proč si vždy všichni vzpomínají na poslední chvíli. Je to tak každý rok." Prohrábl si upravené vlasy, které v tu chvíli ihned ztratily tvar. Líbil se mi tak ale víc, rozcuchaný.