BTS [Short stories]

Novoroční speciál [J-Hope]

Kapičky potu, které stékaly po rozpálené pokožce mě příjemně lechtaly. Jedním tahem jsem si je setřela z čela, aby nesjely až do očí, protože by to pak bylo velmi nepříjemné a já se plně potřebovala soustředit na to, co dělám právě teď.

Setrvala jsem na místě v dané pozici a čekala na tu pravou část. Ta přišla během několika sekund a já se opět rozvlnila do rytmu své oblíbené skladby. Člověk by si řekl, že ji snad musím nesnášet, protože ji v poslední době slyším každý den několik hodin v kuse.

Omyl.

Pořád ji zbožňuji stejně, protože miluji tanec a miluji choreografii, kterou jsme na ni s Hobim vymysleli. Byla originální, energická, propracovaná a... zkrátka mám pocit, že je snad ta nejlepší, jakou se nám kdy podařilo vytvořit.

Jedno si však musím přiznat... jakmile jsme zakončili celý tanec daným postojem, ozvaly se mi snad všechny svaly v těle. Začínala jsem být unavená.

„Tak co?" ozval se udýchaně Hoseok, pokládaje mi svou ruku kolem ramen.

Díky tomu, jak se ke mně zboku přitiskl, jsem měla šanci cítit, jak je horký a zpocený. Byli jsme na tom očividně úplně stejně. I když můžu se tomu divit? Jsme to od oběda a bude pomalu devět večer.

„Myslím, že je to skvělé, jsi šikovný," pochválila jsem ho a dál sledovala naše uřícené postavy v zrcadle.

Celé taneční studio bylo obloženo zrcadly. Když jsem s tancem začínala, nesnášela jsem to. Nejsem si úplně jistá proč, ale nějak to připisuji především tomu, jak jsem vypadala.

Tancuji už přes deset let a nepopírám, že se to na mě za tu dobu podepsalo. Nikdy mi o vzhled příliš nešlo. Neřešila jsem diety ani make-up. Jenže v mých dvanácti to bylo o něčem jiném.

Už od mala jsem byla docela kyprých tvarů. Ne vyloženě tlustá, ale ani ne štíhlá natolik, abych se vyrovnala korejským standardům. Děti se mi tady hrozně posmívaly. Měla jsem jen pár kilo navíc, ale od chvíle, co jsem vstoupila na pozemky své nové školy v Suwonu, kam jsme se přestěhovali kvůli tátově angažmá, byla jsem prostě špekoun.

Tady totiž měli úplně jiné standardy než v Americe, kde jsem do té doby vyrůstala. No a já do nich absolutně nezapadala.

Nehorázně jsem se kvůli tomu trápila. Celá základní škola pro mě byla peklo. Začala jsem sice tancovat už v sedmé třídě, ale přirozeně jsem všechnu nadbytečnou váhu neshodila hned. A pak jsem pro mou smůlu začala dospívat, což se na mém těle podepsalo taky. Ať jsem chtěla, jak jsem chtěla, prostě jsem nebyla tyčka jako holky tady. A můj hrudník rozhodně nebyl plochý jako přistávací plocha letiště, což bylo jinak plochým spolužačkám prostě k nepochopení.

Teď jsem na své přednosti pyšná, a když si na to vzpomenu, kroutím hlavou nad tím, jak jsem přemýšlela. Jenže tehdy, když mi bylo patnáct, se to ostatním hodně těžko vysvětlovalo. Zase měli něco, kvůli čemu si mě mohli dobírat.

„Ty taky," z přemýšlení mě vytrhl člověk, se kterým jsem až do teď tak tvrdě trénovala a za pás mě otočil směrem k sobě.

„Jsme šikulové oba dva," usmála jsem se a přistoupila k němu ještě o trošku blíž, když mě k sobě tlačil.

Byla jsem zpocená úplně stejně, a navíc po době, co spolu nejen trénujeme, ale také chodíme, mi vůbec nepřišlo nechutné se ho dotýkat, když jsme byli v takové stavu. Už jsem si zkrátka zvykla a divným způsobem mám ráda, když jsme takhle. Znamená to totiž, že bude následovat sprcha, kterou si protentokrát můžeme užít společně.