BTS [Short stories]

Very first time [JungKook]

„Ne, je to špatně." Vzala jsem si propisku do ruky a škrtla určitý člen tedy the, který napsal. Přestávala jsem mít pomalu trpělivost, protože jsem mu už asi dvakrát vysvětlila, kdy se používá který a on to v tom cvičení neustále pletl.

Zvedl ke mně hlavu a nechápavě zamrkal velkýma očima.

„Je to a doctor a ne the doctor, když se jedná o profese, tak je to vždy člen neurčitý." Zopakovala jsem znovu. Snažila jsem se vyhnout jeho pohledu, jak nejlíp to šlo, protože přiznávám, že mě trochu dostával do rozpaků. Nevím, jestli se tak díval záměrně a věděl, co mi tím dělá nebo ne. A nechtěla jsem to ani radši zjišťovat.

„Promiň." Řekl jen.

„To je dobrý, jenom... můžeš se konečně soustředit? Hele vím, že toho asi nemáš na práci málo, a tak podobně, ale angličtina vážně není těžká. Snaž se to jen vstřebat, a pak to půjde." Snažila jsem se říct povzbudivě.

Když sklonil znovu hlavu k papírům, tak jsem se postavila a zamířila ke své posteli. Dneska jsem měla náročný den a tohle doučování, do kterého jsem se uvrtala, mi taky dává zabrat. Korejci nemají zrovna nejjednodušší jazyk, tak nechápu, co vidí na angličtině tak těžkého. Že mám problém s učením dětí na prvním stupni základy, to bych ještě pochopila. Ale vždyť on už má dvacet, má za sebou základku i střední. A na rozdíl od těch malých dětí má daleko silnější vůli pro to, aby se to naučil.

Odpila jsem si čaje a chvíli sledovala jen jeho záda, jak sedí za stolem, dokud se neotočil a nepodal mi cvičebnici.

Vzala jsem to do ruky a četla. Měla jsem chuť zaplakat, když zase napsal the a to pro změnu před slovem singer. Přitom o dva řádky výš má opraveného toho doktora.

„Tohle asi nemá smysl." Odhodila jsem to vedle sebe a zase se napila.

„Pojďme radši trénovat tvůj speaking. Asi předpokládám, že hlavně kvůli tomu se učíš anglicky." Tipovala jsem.

„Manažer chce, abych uměl mluvit s international fans." Přikyvoval.

„Okay, so tell me how was your day JungKook." Vyzvala jsem ho a hodila po něm jeden zlavec, abychom se mohli usadit na zem, kde je sezení daleko pohodlnější než na těch připitomělých židlích. Dneska jsem na podobné strávila skoro celý den.

„I studied." Odpověděl.

„And what did you study? I hope you prepared for our todays lesson too." Usmála jsem se.

„Hm... yes, I did."

Nahlas jsem si povzdychla. Jak má tohle kruci fungovat, když je tak mlčenlivý? Dobře, že se přede mnou na začátku styděl, to beru. Taky jsem se trochu styděla, ale snažila jsem se to brát profesionálně. Jsem sice o rok starší, ale pořád jsem tak trochu učitelka. Nabídla jsem mu, ať se ke mně chová neformálně, jako ke kamarádce a doufala, že to třeba odstraní to napětí, co mezi sebou máme. Po pár týdnech se mi to ale pořád nepodařilo.

„Do you want to tell me anything else?" pobídla jsem ho znovu.

Chvíli bylo ticho.

„I am sorry, I am not good at English."

Teď jsem měla fakt chuť zaúpět, protože I am not good at English je snad jediná věta, kterou řekne nekoktavě a zcela bez přemýšlení. Jako by si ji snad opakoval i ve spaní. Je tohle normální?

„Well..." sepjala jsem ruce a rozhodla se přejít k mé poslední záchraně, která mi zbývala.

„You are an adult, right?" ujistila jsem se a on nechápavě pokýval hlavou.