BTS [Short stories]

And here we are [Jimin]

Volné pokračování na předchozí díl :)

Jina's pov

„Kdopak si dá dezert?" zeptala se máma, na což se všichni začali okamžitě překřikovat. Dezert si nesmím nechat ujít. Hlavně, když jsem vstávala dnes tak brzo ráno a nestihla ani posnídat. Čekala nás totiž dlouhá cesta z Los Angeles do Honolulu, Hawai. Asi by bylo dobré podotknout, co tu vlastně dělám. A co tu dělá celá moje rodina?

Poté, co jsem složila závěrečné zkoušky a táta mi oznámil o domluveném manželství s Jiminem, jsem začala pracovat v jeho firmě. Jimina jsem vždy brala jako svého staršího bratra, hrozně jsem ho měla ráda, ale celá ta věc okolo společného soužití mě trochu děsila. On se ale opravdu snažil. Celé léto mě zval na schůzky a rande s ním bylo jako rande vystřižené z románu. Pokaždé ho udělal něčím výjimečné. Ačkoli jsem nejdříve chtěla trochu vzdorovat proti rozhodnutí rodičů, začala jsem mu propadat.

Byl tak hodný a milý. Nespěchal na mě a dával mi dostatek prostoru, respektoval mé pocity k tomu všemu, což jsem ocenila asi nejvíce. Netlačil mě do lásky, a to mě právě přimělo se do něj upřímně zamilovat. A už to nebyla sourozenecká láska, kterou jsem cítila celou tu dobu.

Po tom čase, který jsme spolu strávili, mě požádal o ruku. Opravdově a nefalšovaně. Jakoby tady ani domluvené manželství nebylo. Udělal to krásným a romantickým a já se přistihla při tom, že i kdyby tohle naši rodiče nedomluvili, skočila bych mu v ten večer do náruče a řekla ANO.

Svatba se konala na jaře v květnu. Do té doby jsem ještě zůstala bydlet s rodiči a on za mnou chodíval. No po ní jsme se odstěhovali společně do New Yorku, do jeho bytu. Měla jsem strach opustit Koreu a všechno, co v ní znám, ale po druhé straně jsem chtěla zažít něco nového, objevovat a zkoumat, a pak taky jsem věděla, že on se o mě postará.

Je to vlastně téměř dva roky od naší svatby a jako každé Vánoce jsme se rozhodli odcestovat někam za teplem společně s našimi rodinami. To je taky důvod, proč sedíme v letadle z Los Angeles na Hawai. Hodláme tam strávit hezkých čtrnáct dní nerušené dovolené.

„Zlatíčko, jak jde vůbec práce? Neměli jsme pořádně ani čas si o tom pohovořit." Zeptala se Jiminova máma. Jasně, jedu na dovolenou a budu rozebírat práci, po tom tak toužím. Zajímá ji to ale především proto, že tím, že se naše rodiny spojily, spojilo se i podnikání a já jsem teď vedoucí útvaru spolupráce mezi našimi firmami. I když mě to opravdu hodně bavilo, s Jiminem jsme měli jedno nepsané pravidlo – práci si nikdy nebereme domů. Pokud on potřeboval pracovat, zůstal v práci déle. Totéž platilo i pro mě. Doma to byla zóna, kde obchody šly stranou.

„Vše jde tak, jak má. Myslím, že můžeme být spokojení." Snažila jsem se říct velmi obecně. Nechtělo se mi rozebírat, jestli naše akcie vzrostly nebo klesly, a tak podobně.

„To jsem moc ráda, četla jsem výroční zprávu a po téhle fůzi obchod jen kvete." Tleskla rukama.

„Mami, neřešme teď práci. Jedeme přece na dovolenou." Jimin mě objal jemně kolem ramen a já mu v duchu poděkovala.

„Jsem jen zvědavá, ani jeden z vás pořádně nedá vědět, jak to jde." Našpulila rty a já si povzdychla.

„Už jsem ti říkal několikrát, že doma práci neřešíme. A chci, aby to tak zůstalo." Svou hlavu jsem položila na jeho rameno a trochu se uvolnila. Co dalšího na něm miluju? I přesto, jakou lásku a respekt oba chováme ke svým rodičům, on nikdy nedovolí, aby mezi nás někdo z nich vstoupil. Vždycky jsme to byli jen my a naše pravidla bez ohledu na to, zda se jim to líbí či nikoli.