BTS [Short stories]

Vánošní speciál - Christmas Gift [JungKook]

Zasněžené Tokio vypadalo nádherně. Obrovské vločky dopadaly na střechy budov, cesty, stromy a ani můj parapet se jim neschoval. Za chvíli se na něm utvořila krusta vysoká minimálně deset centimetrů. Byla to krásná podívaná, ale svým způsobem mě rozesmutnila. Sníh venku totiž jen dokazoval, že Vánoce přicházejí a já je nejspíš strávím ve svém jedno-pokojovém bytě úplně sama.

Tokio bylo vždycky můj sen, který jsem si před rokem splnila. Odstěhovala jsem se tady, nechávajíc všechno známé za sebou a připravená žit nový život.

Všechno však medové nebylo. Málo peněz našetřených do začátku zapříčinilo, že jsem bydlela v tak malém bytě, který měl de facto jen jeden pokoj a zvlášť koupelnu se záchodem. Dovedete si představit, že máte v jedné místnosti kuchyň, obývák i ložnici? Nutno dodat, že ta místnost byla maličká. Kuchyňská linka u mě téměř neexistovala, dřez jsem neměla a věci myla v koupelně. Lednička uvnitř měla jen dvě poličky a byla součástí mé šatní skříně.

Utěšovala jsem se však tím, že pro jednoho člověka to stačí. Občas bych sice uvítala více prostoru, ale jsem tu sama, tak co víc bych chtěla, ne?

Práci jsem taky hledala marně a na konec jsem skončila u doučování angličtiny. Začalo mě to bavit, poznala jsem díky tomu nové přátele a dokázalo mě to uživit.

A vlastně právě díky tomu jsem se potkala s JungKookem. S o tři roky mladším studentem Tokio University. Tehdy jsem měla plno a nemohla jsem ho vzít, no on zněl v telefonu ale tak zoufale, že jsem na konec svolila. Nikdy toho rozhodnutí nezalituju, protože díky němu se můj život v Japonsku stal skutečným snem. Neměla jsem vysněnou práci, neměla jsem nádherný byt, ale našla jsem svou lásku.

JungKook je původně z Koreje, ale prý se tady s rodiči přestěhoval už když byl malý. Umí proto hodně dobře japonsky i korejsky. S angličtinou to sice nejprve trochu pokulhávalo, ale mé hodiny mu dost pomohly, a pak, když jsme spolu začali trávit více času jen proto, že jsme spolu zkrátka chtěli být, začal mluvit skoro plynule. Má sice pořád ten rozkošný přízvuk, ale nedovedu si ho ani představit bez něj.

I díky němu tady vlastně pořád jsem. Kdybych ho nepotkala, nejspíš balím kufry a mířím domů.

Užívala jsem si chvíle s ním a v poslední době u mě v bytě trávil dost času. Byla jsem mu vděčná, protože všude na mě dýchala ta vánoční atmosféra a já nechtěla být sama. V Japonsku se sice Vánoce jako takové moc neslaví, ale všude v obchodech je to nehorázná komerce, takže na každém kroku je stromek, světýlka a falešní Santové.

Mrzelo mě, že nemůžu domů, ale rodiče se letos rozhodli, že stráví Vánoce v Karibiku, protože má sestra se odstěhovala taky a oni zůstali sami. Údajně je třeba si užívat, když ptáčci vylétli z hnízda. Nikdy bych je netipovala na podobné nápady, máma je poměrně tradičně založená, ale pak jsem si řekla, že proč ne? Uniknou tomu všemu stresu, pečení, nakupování dárků a tak dále. Jednou si to užijí a příští rok se snad zase sejdeme jako rodina.

Já si jen koupila malý umělohmotný stromek a ozdobila ho dekoracemi. Pozvala jsem JungKooka, který byl dopoledne normálně ve škole jako ostatní a odpoledne jsme se rozhodli strávit spolu.

„Noona, to je děs," zaúpěl a zaklonil hlavu.

Tiše jsem se uchichtla a pozdvihla nechápavě obočí, sama nespouštějíc zrak ze své knížky, kterou jsem četla. U toho jsem neustále prohrabávala jeho vlasy, protože přesně tak to má rád.

Hlavou se zavrtěl na mém klíně, a pak odhodil učebnici až spadla z postele.

„Jsou to kraviny, proč se to vůbec musíme učit?" našpulil nespokojeně rty.