BTS [Short stories]

Making love [JungKook]

Táhla jsem za sebou svůj malý kufr na kolečkách a pořád se nedočkavě rozhlížela kolem sebe. Přemýšlela jsem, kde asi tak může být a na okamžik i zapochybovala, jestli to stihl včas. Pak jsem však spatřila známou postavu, která si mě musela všimnou taky. S širokým úsměvem na rtech zamířil ke mně.

Asi jsem se musela culit jako blázen, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Rychlými kroky jsem dohupsala až k němu, a pak mu skočila do náruče.

„JungKookie!" stiskla jsem ho pevně. Tak se mi stýskalo. Bylo to sice jen pár týdnů, co odjel z města, no na to, že jsem byla zvyklá na jeho přítomnost skoro každý den, jsem si přišla naráz až moc osamělá.

„Hrozně jsem se těšil." Objímal mě stejně pevně. Na chvíli jsem pro mé překvapení ani necítila půdu pod nohama. Nasála jsem příjemnou vůni jeho kůže a slastně si povzdychla. Není to sen, je to pravda a já jsem opravdu tady v Seoulu a on semnou.

„Jo povídej mi." Usmála jsem se, když mě konečně položil na zem a vzal mou tvář do dlaní. Vyměnili jsme si pár malých polibků, a přestože jsem toho neměla dost, nechtěla jsem tady dělat divadlo na veřejnosti.

Vzal můj fialový kufr do jedné ruky, mou dlaň chytil do druhé a společně jsme mířili pryč z velkého nádraží. Bylo to tu opravdu obrovské, a přestože Daejeon není nějak malé město, Seoulu se vážně rovnat nemůže. Je to vlastně úplně poprvé, co jsem tady. Těšila jsem se, až mi to tu více ukáže, ale bez mučení přiznávám, že jsem se těšila především na něj.

JungKook a já jsme spolu pouze o jeden rok. I přesto jsme se museli rozdělit. On totiž získal opravdu dobrou nabídku na stáž ještě při studiu a musel se proto odstěhovat do Seoulu. Školu sice začal dodělávat dálkově, ale stejně mu chybí nějaké dva měsíce, a pak jsou tady státnice. Pak bude mít titul a z jeho stáže se stane práce. Já mám ještě jeden rok studia před sebou a pro mou smůlu, musím zůstat v Daejeonu. Až pak, jestli ještě pořád budeme spolu - v což doufám, se přestěhuju za ním a budu si tu hledat práci.

Metro bylo narvané k prasknutí, ale naštěstí to nebylo hodně zastávek do jeho apartmá. Popravdě jsem nestačila zírat, když jsme dorazili do jeho bytu. Nemyslela jsem si, že si něco podobného může dovolit. O penězích mi sice přímo neřekl, ale na stáž to musí být dobře placené, když bydlí v něčem takovém. A ten krásný balkon s výhledem...

„Na to bych si zvykla." Vyšlo ze mě s pohledem upřeným na rušnou čtvrť pod námi. Ve dvacátém druhém patře už je opravdu znát, že jste vysoko. Rozhodně nešlo vidět celé město, na to tu je moc dalších vysokých budov, ale minimálně blízké okolí bylo vidět nádherně.

„Neboj, uteče to jako voda, a pak se tu nastěhuješ za mnou." Objal mě zezadu a svou hlavu položil na mé rameno. Ajo, kéžby. Stiskla jsem ruce, které obmotal kolem mého bříška a na chvíli se kochala výhledem před sebou.

Po tom, co jsem si trochu odpočinula po dlouhé cestě, jsme se vydali do víru velkoměsta. Dali jsme si večeři, a pak se šli projít po Insa-dong čtvrti, kde byl zrovna lampionový průvod. Vypadalo to fakt pěkně, ale překazil nám to déšť, který ani jeden nečekal. K němu domů jsme pak doběhli tak mokří, že jsem si připadala jak po sprše.

Tu jsem si samozřejmě následně dopřála, a pak se jen v županu uvelebila vedle něj na gauči.

„Nečekal jsem, že se rozprší, většinou je tady pořád krásně." Zasmál se, beroucí mě kolem ramen. Přitulila jsem se do jeho náruče a tvář si opřela o rameno, které měl taky schované v bílém huňatém županu. Oba jsme očividně až moc líní na to, abychom se oblékali do svých pyžam. Navíc, mně se líbila ta volnost, nikde mě nic nestahovalo a netlačilo, župan byl tak krásně měkký.