BTS [Short stories]

Vánoční speciál - Christmas Gift [Taehyung]

Znovu jsem si doplnila bílou náplň do plastové nádoby a pustila se do zdobení. Zrovna jsem pracovala na malém perníkovém domečku a popravdě musím říct, že zatím vypadal opravdu dobře. Dávala jsem si záležet, abych zdobítkem nikde nepřesáhla a vlnky na jeho střeše, které tvořily tašky domu, byly téměř dokonale stejné.

„Lin, to se ti povedlo, bude škoda to sníst!" vyhrkla Hasul, jakmile přišla do kuchyně, kde jsem seděla.

„Haha, nebojím se, že bys to nespořádala," zasmála jsem se a na chvíli v činnosti přestala, zvedajíc k ní hlavu.

Černovlasá holčička se usmívala jak sluníčko. Je však vůbec možné, abych se divila? Zítra je Štědrý den a Vánoce je obecně období, které děti milují. Bezpochyby se těší, co jí zítra nadělí Santa pod stromeček a z tajných zdrojů vím, že toho málo rozhodně nebude.

„Pomůžu ti, chceš?" aktivně se posadila vedle mě, a tak tak jsem ji stihla zadržet, než se do křehkého perníku opřela svými dlaněmi.

Ne, že bych v ní neměla žádnou důvěru, ale ve svých sedmi letech ještě moc zručná na podobné věci nebyla. Proto jsem jí dala trochu náplně do dalšího tvořítka a přistrčila před ní malé kousky cukroví, které si může ozdobit podle sebe.

Chvíli jsme zdobily bez mluvení a jen poslouchaly tichou hudbu, která se linula z rádia. Samozřejmě, že pořád a všude hráli vánoční koledy. Když jsem byla tady s nimi, líbilo se mi to. Horší to bylo, když jsem odešla a byla sama. Celá ta vánoční atmosféra mi přinášela akorát smutek.

Někdy si říkám, že bych tohle celé nejraději přeskočila a ušetřila bych si trápení.

Z přemýšlení mě vytrhla trouba, která cinkla. Dopékaly se v ní poslední kousky. Chystala jsem se, že se postavím a vyndám to, ale do místnosti se přihnala paní Kim a stihla mě předběhnout.

„Jen seď, já to udělám," jemně mě pohladila po ramenu, beroucí si chňapky, které díky magnetu visely na ledničce.

Jen jsem kývla hlavou a rozhodla se pokračovat ve své rozdělané práci. Už bylo pět odpoledne. Venku byla tma, protože díky zimě byl dost zkrácený i den. Nejprve jsem chtěla odejít ještě před setměním, protože můj byt, respektive garsonka, je dost daleko, a ještě k tomu ve čtvrti, kde se za tmy vcelku bojím.

Jenže Taehyung, na kterého jsem čekala, měl zpoždění a já nechtěla odejít bez toho, že se alespoň pozdravíme, když už jsem tu teda došla.

Teď je to de facto jedno, tma je teď a bude i za hodinu a dvě.

Po pár dalších minutách, kdy jsem se utápěla ve svých myšlenkách, práskly domovní dveře.

„Tae!" začala křičet Hasul a za chvíli jsem slyšela povyk i od Hana.

Dvojčata se seběhla do chodby, kde jsem tušila jejich staršího bratra. Byl úplně poslední, který dnes v jejich domácnosti chyběl. Pan Kim si hověl s knížkou na gauči, když jsem procházela obývákem směrem do předsíně a vedle něj seděla Jina s pohledem upřeným na obrazovku televize.

„Ne! Nic nemám, počkejte si zítra na Santu," odháněl Taehyung ty dva, kteří neustále poskakovali kolem.

„Achjo, jdeme Hane, on nám zase nic nedá," našpulila nespokojeně rty Hasul, popadla svého bratra, a pak se rozutíkali do svého pokojíčku.

„Ahoj, čekáš dlouho?" upoutal mou pozornost Taehyung, sundávaje si zasněžený kabát.

Vyzul si body a zatřepal narychlo hlavou, aby z vlasů dostal všechny vločky sněhu. I tak mu tam nějaké zůstaly, když zamířil ke mně a s úsměvem mě vzal kolem pasu.