BTS [Short stories]

Prince found [Namjoon]

„Zapomeň, na to! Já rozhodně nikam nejdu." Řekla jsem dost jasně své kamarádce. To bylo taky mé poslední slovo. Dál jsem jí nevěnovala ani kousek své pozornosti a raději se zaměřila na seminární práci, kterou jsem musela vypracovat do školy. Sice se mi absolutně nechtělo, protože venku svítilo sluníčko a teplota byla tak akorát, že mě to přímo vybízelo, abych si šla zaběhat do parku. Bohužel, jestli se chci dostat do posledního ročníku a odpromovat – je třeba zatnout zuby a splnit povinnosti. Pak můžu vyrazit ven.

„Scarlet, bože, už se na to vykašli! Ta tvoje práce je určitě už dotažená do dokonalosti." Haneul je na rozdíl ode mě flákačka. Jenže ona si to může dovolit! Ona tady žije, a když ji vylijou ze školy, bude tady dál moci být. Kdežto já skončím na škole a skončím i v Jižní Koreji celkově.

„Tu nejde o práci. Já nepůjdu na rande s nějakým cizím klukem, ještě k tomu, když je to tvoje rande." Zavrtěla jsem hlavou. Milá zlatá Haneul si domluví rande, ale co se nestane? Má takové zažívací problémy, že je ráda, když nemusí každých deset minut na záchod. To by si schůzku asi neužila, ale nepochopím, proč to prostě nepřeloží. Kvůli tomu tam přece nemusím hned jít já.

„Ty jsi fakt tak zabedněná, vůbec mě neposloucháš!" dobře, poznámka o mé zabedněnosti mě donutila odpoutat oči od obrazovky svého počítače a otočit se zpět na ni.

„Není to rande jako rande. Vyhrála jsem to! Do háje, můžu se setkat se svým idolem, ale moje střeva se rozhodly mi to překazit." Zabědovala a já se uchichtla.

„Tak vyhrála? Řekni mi víc." Pobídla jsem ji.

„Scar, co jsi to za kámošku, že jsi neposlouchala poslední týden, co ti tu celou dobu říkám?!" zaúpěla. Na to jsem se zatvářila trochu provinile. Vážně jsou ty zkoušky těžké, neposlouchám nikoho. Teda, poslouchám, ale neberu na vědomí, co mi kdo říká. Prostě musím myslet na to, co mě ještě čeká. Mám občas vlastní bublinu.

„Promiň, tak, dobře, teď tě poslouchám." Vypadala na můj vkus už docela zoufale, takže jsem zaklapla notebook a posadila se do křesla, naproti ní.

„Přihlásila jsem se do programu Rande s celebritou a oni mě vybrali! To bylo ten večer jak jsem se tak hrozně opila." Připomněla mi. No jasně, už si vzpomíná, slavila tak vehementně, až byla totálně na mol.

„No a dneska mám mít to rande, s BTS." Na to se jí na tváři objevil přiblblý úsměv. Pohledem jsem střelila za ní, kde visel obrovský kabát se stejným názvem. Takže nějaká kpop kapela. Fajn.

„Jako se všemi?" vykulila jsem oči. Bylo jich tam šest, ne, sedm.

„Ne, bude tam jeden z nich, to je překvapení. Bože Scarlet, já je tak miluju, ale nechci se ztrapnit. Musíš tam jít! Já chci alespoň ten blbý podpis." Nasadila hodně zoufalý pohled. Chtěla jsem jí na to něco odpovědět, ale hned na to zbledla. Vzápětí už za ní bouchly dveře záchodu. Pak šlo slyšet pouze dávivé zvuky. Znechuceně jsem na to protáhla obličej, ale rozhodla se to nekomentovat. Každý jsme jednou nemocný. Bohužel.

Udělala jsem jí další žaludeční čaj a donesla jí ho ke gauči, na který se vzápětí vyplácla. Spolu s tím, co šlo do záchodu, z ní odešla i veškerá energie a elán.

„Prosím, je to jen přátelská schůzka. Udělej to pro mě." Zabědovala jsem. Copak mám šanci ji odmítnout? Ještě když vypadá tak příšerně a je pro to i smutná? Nemám.

„Dobře, dobře, půjdu tam." Zvedla jsem ruce v rezignaci. Na to vycenila zuby v úsměvu a do ruky vzala čaj.

„Schůzka je dnes v sedm před kinem Hoseuk." Oznámila a já se podívala na své hodinky. Je teprve jedna hodina. Mám víc než dost času.