A War On Two Fronts [Překlad]

Volba

Výkřiky zaplnily jeho uši.

Kdysi ohromné hlavní město Hvězdných plání se rozpadalo a jediné, co jeho obyvatelé mohli dělat, bylo koukat se. Koukat na to, jak čím dál víc lidí padá jako oběti plamenům.

"Najdi ji," přikázal mu jeho bratr. "Já se postarám o královnu."

Než se otočil a začal si dělat cestu v těch plamenech, kývnul na svého bratra. Horko olizovalo jeho rudé šupiny, ale žádný oheň ho nemohl spálit. Jediným švihem svého ostnatého ocasu udělal z toho místa ještě větší peklo než dřív a zasmál se přitom, nad postupně se tvořícími prasklinami v mramorových stěnách paláce. Zkáza se za ním táhla všude.

On a jeho bratr přišli do Hvězdných plání s tímhle obrazem v hlavě: bílé město v ruinách. Královna Layla a její poddaní byli největší hrozbou pro jejich případ. Kdyby se spojila s vílami, prohráli by válku.

Nedali jí šanci.

Sleduje věž, ve které si byl jist, že je jeho cíl, Démoní princ roztáhl svá veliká červená křídla a vznesl se do vzduchu. Na chvíli se ve vzduchu zastavil, aby si prohlídnul zkázu ležící pod ním. Zerefovi poskoci rozbujele pobíhali po ulicích; zabíjeli, pálili, týrali a bůhví co ještě. Dokonce i teď čekal na to, až ho bodne pocit znechucení. Tihle vojáci přeci jenom vyplňovali rozkazy jeho bratra. Ale ten pocit nikdy nedorazil. K tomuhle životu otupěl už dávno.

Otočil se od nechutné scény se zamračeným výrazem a odletěl k vrcholu věže. Okno mu dávalo přístup do kulatého pokoje, ale bylo na něj moc malé. Shrbil se a naklonil dopředu, udržuje přitom rovnováhu tím, že se svými drápy na rukou zabořil do okenní římsy. Sbalil svá křídla a skočil dopředu.

Obhlédnul pokoj svýma červenýma očima a spatřil ji, schoulenou na zemi.

Její jemné rysy měly stejný výraz, jako většina lidí, kteří se na něj koukli. Jeho více religiózní oběti ho nazývali „ztělesnění ďábla" a on věděl, kde to berou. Šupiny, které pokrývali většinu jeho těla, jeho červená křídla, rohy, ruce s drápy často pokryté krví. Někteří říkali, že zemřeš, pokud spatříš END.

Dívka, kterou přišel zabít, princezna Hvězdných plání, vypadala jako jedna z těch, kdo by mohl zemřít kvůli jedinému pohledu. Její hnědé oči byly široce otevřeny strachem a její tělo se silně třáslo, jako kdyby město pod ní mrzlo a ne hořelo.

Kouknul se přes rameno, když mu obraz města znovu přelétl v mysli. Světlo zdola jakoby krvácelo na noční oblohu, zbarvuje horizont do rudé barvy, která postupně bledla v černé. Měšťané zemřou pod hvězdami, které tolik milují. Uctívači světla, žijící v temnotě.

Otočil se zpět k dívce. Ach, pomyslel si, je jasně vidět, že patří do tohohle města. Princezna vypadala jako ztělesnění světla. Oblečená v dlouhé bílé róbě, její bledá kůže byla ozdobena zlatými náramky na jejím zápěstí a horní části rukou. Zlaté vlasy jí splývaly na ramena, některé prameny jí dokonce spadly do obličeje, jako kdyby to stačilo k tomu schovat její zrak před ním.

Udělal krok dopředu a její bosé nohy ji zatlačily dozadu, ale její záda už narazily na stěnu. Čím blíž byl, tím menší se snažila udělat. Skrčila kolena ke svému hrudníku a zvedla své malé pěstičky před obličej, jakoby věřila tomu, že když ona nevidí jeho, on nevidí ji.

„Nemusíš se bát," řekl jí a myslel to vážně. Umírání bylo lehké, už to prožil.

Její třas zhoršil, což si on myslel, že je nemožné a malý pokoj zaplnily zvuky jejího vzlykání. Vzdychl. Tohle si neužije. Vůbec. A když tu nebyl jeho bratr, nemusel to ani předstírat.