Náš příběh...

7. kapitola

Z pohledu zatím neznámé osoby

V stala jsem v 8:00 jako každý den. Rychle jsem se oblékla a utíkala jsem dolů na snídani. Dole už Máma dělala lívanace. Jen pro upřesnění to není má skutečná máma jsem totiž adoptovaná. ,,Ahoj mami" pozdravila jsem ji. ,,Ahoj zlatíčko, budeš snídat?" ,,Jasně" nikdy z domu nevyjdu nenasnídaná. Nikdy. Byla bych pak jak hladověj tygr. Určitě bych jako tygr i vrčela.☺

Než jsem snědla snídani tak do kuchyně přišel můj nevlastní brácha. Je starší než já, je mu 19. Je vysokej má blonďatý vlasy a modrý oči. Je docela hezkej, ale já ho beru jako vlastního bráchu. Jo a pořád se navzájem štveme. Většinou je, ale hrozně nevrlej a podrážděnej. Moji adoptivní rodiče jsou hrozně milí, mám je ráda. Ale ne zas tak moc jako oni mě. Já prostě nejsem ten typ člověka co se váže.

Dojedla jsem a běžela nahoru do pokoje pro věci. Už jsem byla na cestě ke dveřím když na mě Tom zavolal. ,,Počkej!" došel ke mě a podal mi menší balíček. ,,Co to je?" zeptala jsem se ho. ,,Nevím dneska to dones pošťák a je to adresovaný jenom tobě." ,,Aha. Tak díky" odpověděla jsem mu. ,,Nemáš zač" a stěmi slovy odešel. Dneska je milí, což je divný takže bych měla být pro jistotu napozoru.

Moje pozornost se teď zaměřila na balíček co jsem měla v rukou. Asi mi ho poslala Stella. To je moje nej kámoška.
Podívala jsem se na odesílatele, ale nic tam nebylo. Hmm... to je divný. Otevřela jsem ho a vyndala růžovou krabičku s mašlí. Celá napnutá jsem ji otevřela.

Koukal na mě krásný medailonek. Byl ve tvaru srdce. Měl stříbrnou barvu a na sobě třpytivé kamínky. Vypadal nádherně. Otevřela jsem ho. V ten moment se mi určitě zastavilo srdce. Samozřejmě jen na chvíli.

Byla tam fotka a na ní jsem byla já. Ale o pár let mladší. A nebyla jsem tam sama. Vedle mě byla holčička která vypadala úplně jako já. Stála jsem tam asi věčnost než jsem se vzpamatovala z toho šoku. To nemůže být pravda. Ne prostě nemůže. ONA je mrtvá. Vždyť jsem tam byla!!

Kdo mi to vůbec poslal?

Proč mi to poslal?

Tohle se nikdo nesmí dozvědět. Nikdy!

Měla jsem co dělat abych se nerozbrečela. Tohle vyvolalo spousty dávno zapomenutých vzpomínek.

Rozhodla jsem se že dnes nepůjdu do školy. Musím jít přemýšlet a taky zjistit kdo mi ten medailonek poslal. Napsala jsem textovku Stelle ať mě ve škole omluví že je mi špatně. Vzala jsem si bundu do ruky a popadla  mobil a klíče. Pochvíly jsem se rozhodla si dát ten medailonek na krk. Vyšla jsem před dům a šla směrem k vyhlídce.

Doufám že se ten to zvrat líbil. Určitě jste si taky všimli že jsem tam neprozradila její jméno. Můžete klidně do komentáře typovat jak se jmenuje, budu jen ráda. A doufám že se těšíte na další kapitolu.
Vaše
                                         *kocenka007*