Náš příběh...

16. kapitola

I když jsem teď rozhodně neměla náladu něco oslavovat, vykouzlila jsem na tváři úsměv a šla se přivítat s ostatními.

Přes celý obývák se táhl obrovský nápis VŠECHNO NEJLEPŠÍ ELLO!! Je jak milé.

Pak jsem spatřila dvě osoby na kraji obýváku. Obě se na mě omluvně dívaly.
Tak proto se dnes chovali tak divně. Šla jsem k nim a pořádně je obejmula. ,,Děkuju vám oběma." řekla jsem když jsem se odtáhla. ,,Věřmi bylo to pro nás těžký ti nic neříct, ale zvládli jsme to viď mami?" řekla Stella a podívala se na svoji mámu. ,,Jo jo broučku. A když mě pak ještě Ella viděla se chystat, myslela jsem že to praskne." odpověděla a usmála se na mě.

Potom jsem zamířila k osobě, kterou jsem neviděla hodně dlouho. ,,Ahoj babí!" skoro jsem vykřikla a běžela ji obejmout. ,,Ahoj drahoušku." řekla s úsměvem na rtech. ,,Ty jsi nám, ale vyrostla! No jo vždyť jsme se neviděli přes dva roky." zasmála se a já s ní. Vždycky jsem si s ní perfektně rozumněla.

Babičla žije ve Skotsku a tak k nám jezdí málokdy. To pak, ale její návštěvi stojí za to. Párkrát nás vzala do Disney Landu, protože si myslí že když ji nevidíme tak často že nás zanedbává. Vůbec to tak není, ale proč ji to vymlouvat že?😜

Popřála mi a vydala se sehnat si něco k snědku. Ten večer mi přálo tolik lidí že mám pocit že mi upadne ruka. Když odešli i poslední hosté unavené sem se zhroutí na na gauč. Ale ne na moc dlouho.
,,Šoupni se, seš roztáhlá jak tlustej hroch." neodpustil si brácha. ,,Jo vždyť už se posouvám." zavrčela jsem. ,,Všechno nejlepší ségra." řekl. ,,Jo díky." řekla jsem s úšklebkem na tváři. ,,Ale no tak kroť se vždyť mě tou s svou radostnou aurou skoro zabíjíš." odpověděl se smíchem. ,,Jo furt." a nasadila jsem ten nejošklivější úsměv jakej jsem dokázala. To už jsme se smáli oba. Když jsme se uklidnili Tom řekl; ,,Mám pro tebe dárek. A s tím mi podal plochou hranatou věc. ,,Co to je?" zeptala jsem se. ,,Rozbal to a uvidíš." mrkl na mě. Začala jsem trhat balicí papír. Sem zvědavá co to bude.

No to snad ne! ,,Si dělás srandu ne?" odpovědí mi byl jen záchvat smíchu. ,,Vždyť tam vypadám jak debil!" v rukách jsem držela fotku z minulého roku kterou fotil foťák na horské dráze v Prátru. Na té fotce ječím a mám vyděšený výraz. A k tomu všemu my bylo špatně. No prostě hrůza. ,,Doufám že si to pověsíš v pokoji."
,,No to určitě. Tohle bude viset akorát tak na záchodě." řekla sem mu. ,,Teď sem se urazil." řekl naoko naštvaně. ,,Jo jo."
Vím jistě že tohle si nikdy nikam nepověsím.

Chvíli jsme se tam ještě pošťuchovali než nás vyrušili rodiče. ,,Daniello chtěli bychom ti s tátou něco dát." řekla máma a podávala mi malo černou krabičku. ,,Je moc vám děkuji." ,,Ještě neděkuj vždyť ani nevíš co tam je." řekl mi táta. Na to sem se jen usmála.
Stáhla jsem z ní černou lesklou mašli a krabičku pomalu otevřela.
Nemohla jsem tomu uvěřit. To snad není pravda. Nezdá se mi to? ,,Děkuji, děkuji, děkuji!" vykřikla jsem a vrhla se jim kolem krku. ,,Nemáš zač." ,,Mám vás moc ráda!" ,,My tebe taky Ello." Pořádně jsem je objala.
Jsem ráda že si mě k sobě vzali oni. Tady se totiž opravdu cítím jako pravý člen rodiny.

Když jsme se od sebe odtáhli tak táta řekl; ,,Půjdeš se na něj podívat?" ,,Jasně že jo!" řekla jsem nadšeně.
Vyndala jsem klíčky z krabičky a vyběhla ven s rodiči v patách.
Ano, dostala jsem k 16 narozeninám auto! A jak já si ho přála.

Tak to je pro dnešek všechno.
Doufám že se kapitola líbila, sice se v ní nic moc nestalo, ale v další... Kdo ví?
Vaše                      *kocenka007*