Náš příběh...

9. kapitola

Z pohledu Lili

Sedla jsem si na postel a koukala na medailonek. Najednou se mi vybavila má nejstarší vzpomínka.

Flashback

Vystoupila jsem z auta a před sebou jsem uviděla velký barák. Byl na něm nápis, Dětský domov. Tenkrát sem ještě neuměla číst, ale dnes už vím co to znamená.

Běžela mi naproti jedna taková mala obtloustlá paní. Když ke mě celá zadýchaná přiběhla řekla; ,,Vítám tě Lili. Doufám že se ti tu bude líbit." a usmála se na mě. Já byla, ale celá zmatená. ,,Kde to jsem? Kdo jste? Kde je maminka? Proč tu se mnou není?" řekla jsem rozřeseně. Paní se na me divně podívala a pak na někoho za mnou promluvila; ,,Jak to že nic neví?" a někdo za mnou odpověděl; ,,Nevím já ji měl jen přivést sem. Můj šéf mi nic jiného neřekl." ,,Takže vy nejste příbuzný ani rodinný známý?" ,,Ne, jsem jen šofér" ,,Aha. Tak děkuji za předání a svému šéfovi vyřiďte že příště bych vás poslala zpátky i s dítětem. Takhle si tu chudinku předávat." ,, Dobře, vyřídím. Nashledanou." ,,Naschle." ukončila konverzaci obtloustlá paní. ,,Tak pojď Lili. Půjdeme se ubytovat. A také tě seznámím s ostatními děvčaty." jenom jsem přikývla. Šla jsem s tou paní dovnitř a bála se co přijde dál. Nic co bylo předtím si nepamatuju. A to je divný.

Konec flashbacku

Nad tímhle jsem vždycky hodně přemýšlela. Ale nikdy jsem nedošla k ňákýmu logickému vysvětlení. Asi v tom budou kouzla.
To asi těžko, ale co si mám jinýho myslet? O své rodině nevím vůbec nic. Nijak mi to nevadí, ale občas chci vědět alespoň něco.

Když jsem byla menší tak jsem šla za ředitelem, aby mi něco řekl o mé rodině, ale nechtěl mi nic říct. Netuším proč. Rychle mě odbil že nic neví. Že v kartě nic nemám a takový žvásty. Byla jsem tenkrát hodně zklamaná že nic nevím, ale teď už vím že hold občas v kartě to odkud pocházíte, jaká je vaše rodina nebo jak jste o ni přišli prostě není. Nebo že vás sem dal někdo anonymě. To je hrozný.

Když se mi chce brečet nad mým hrozným životem tak si řeknu že jsem mohla dopadnout i hůř. A že brečet nemá smysl. Po myslím pak taky na děti například v Somálsku, které jsou na tom daleko hůř než já a hned je mi líp. Sice je to strašné přirovnání, ale pomáhá mi to tak mě nesuďte.

Večer na střeše.

Vylezla jsem po žebříku na střechu a byla jsem hrozně natěšená co mi Jack ten to rok vymyslel. Otevřela jsem poklop a vyškrábala se nahoru. Zavřela jsem poklop a začala se rozhlížet kolem sebe. Nikde nikdo. To je divný. Říkal na střeše? Nespletla jsem si to? Ne, určitě říkal... Nestihla jsem dokončit myšlenku. Najednou se ozvalo hromadně ,,Překvavenííí!!" zakřičelo spousta lidí. Kteří se vynořili bůh ví odkud. Rozsvítila se i světla a já si musela dát ruku před oči. Byla jsem úplně zaskočena. Ale byla jsem ráda. Udělal mi hroznou radost.

Odněkud se vynořil Jack a nesl v ruce zabalený dárek. Pro koho asi je?😂

,,Děkuju tohle je ta nejlepší oslava kterou jsem kdy měla!" řekla jsem nadšeně a vrhla jsem se mu kolem krku. ,,Nemáš zač. Vždyť víš že to pro tebe dělám rád." usmál se na mě.

Tadaaaaaa. Konečně jsem napsala další kapitolu.😁
Doufám ze se líbila.😆
Vaše
*kocenka007*