Definition of Art (Larry,CZ)

Chapter 2 - Awkward

(Harry)

"Do prdele!" vyjeknu rozespale při pohledu na budík, který má místo ručiček tužku a štětec. Rychlostí blesku vystřelím z postele. Roztřesený ze šoku, že jsem zaspal, při sprintu do koupelny nepatrně loktem drknu do Nialla, který si nese hrnek s vařicím čajem.

"Sakra, Harry, dávej pozor!" štěkne po mně a snaží se, aby tekutina, jejíž hladina je momentálně nebezpečně rozhoupaná, zůstala v hrnku. Taky mě nemohl vzbudit, pomyslím si podrážděně. Ranní hygienu, na které si běžně dávám speciálně záležet, tentokrát odbudu raz dva a stále rozrušený se přiřítím ke skříni s oblečením. Černé rifle, bílé tričko s malou kapsičkou na prsu a bandana? Ne, bandana ne.

"Jak dlouho už jsi vzhůru?" ptám se Pana Nemocného v průběhu hledání náčrtů budov pro profesorku Mansonovou.

"Uhm, hodinu, hodinu a půl?" zamyslí se. Přestávám hrabat ve stolu a s nechápavých výrazem s ním navážu oční kontakt.

"Děláš si srandu? Víš, že mám ráno přednášku a nevzbudíš mě?!" rozčílím se na něj, ale vnitřně se zlobím sám na sebe. Neměl jsem ponocovat.

"Sorry, ale jestli si pamatuješ tak jsem se zařekl, že už tě nikdy budit nebudu. Zaprvé jsi příšerně nevrlý a zadruhé mi ubližuješ. Na tu pěst do brady v životě nezapomenu," rozzlobením z křivdy mu vyklouzne citron z prstů přímo do čaje, který vyšplíchne na jeho noty. "Sakra práce," zabručí si pro sebe. Zasměji se a přestávám se stresovat z pozdního příchodu. Život na tom přeci nestojí.

"Zapomněl jsem," zabrblám nepřítomně. Svou pozornost soustředím totiž na architekturu. Mělo být to být vše, ujistím se a výkresy vložím do batohu.

"Proč jsi šel vlastně spát až tak pozdě?" zachumlá se znovu do stále zahřátých peřin, po tom co uklidí nepořádek, který nadělal. Jak může vědět, v kolik jsem šel spát? Pozoroval jsem ho a ani jednou se za tu dobu nepohnul.

"Ehm... Musel jsem dokončit jeden pracovní list," vymyslím si a přes rameno si hodím batoh. "No nic, musím jít. Chceš něco přinést? Je libo Aspirin?" ušklíbnu se na nemocí zeleného spolubydlícího a zkontroluji své neposedné vlasy v zrcadle. Dnes jsem obzvlášť roztomile kudrnatý.

"Dal bych si koblihu," zahuhlá s blaženým výrazem při pomyšlení na své oblíbené sladké pečivo.

"Tak to si ještě rozmyslím," našpulím rty, povytáhnu obočí a s mávnutím na rozloučenou opouštím pokoj.

(Louis)

"Co tím myslíš, že Styles s tebou dělá prezentaci?!" rozmáchne nakvašeně Zayn rukama, mezitím co se v šatně převlékáme na trénink. Normálně má mít přednášku, ale protože se Mansonová nemohla dostavit, tak byli umělci přiřazeni k nám sportovcům.

"Tak, jak to říkám, Zee," pokrčím rameny a obuji si kopačky.

"Tobě to nevadí?" věnuje mi znechucený pohled. Nemá ho rád, protože údajně je Stylesův talent na bodu mrazu a stipendium dostal jen proto, že jeho tatík je vysoce postavený. Já osobně si ale myslím, že je velmi dobrý. Viděl jsem pár jeho obrazů, a přestože tomu vůbec nerozumím, řekl bych, že mají v sobě jisté kouzlo a originalitu. To ale říct nahlas před Zaynem je vyloučené.

"Vůbec ne," uchechtnu se vypočítavě, na Zayna jdou mdloby. "Sorry, bro, ale proč bych se měl vzdát jasného úspěchu, aniž bych musel hnout prstem?" mrknu na něj.

"Oh, tak ty takhle. Nesnáším tě," šťouchne do mě hravě. Postaví se, protáhne si achilovky a váhavou chůzi vyjde ze šatny.

"Oi, oi, tady se někdo včera viděl s Liamem!" křiknu za ním se smíchem, načež si vysloužím zvednutý prostředníček. Zavrtím nad ním pobaveně hlavou.

"To je děvka," zaslechnu Maxe, který si naštvaně zapíná mikinu a rázným krokem vypochoduje ze šatny též. Oops, zapomněl jsem, že po tom, co jsme se se Zaynem vsadili, že se mu Maxe nepodaří ošukat (podařilo), se naivní Max do Zayna zakoukal.

V šatně zhasnu, zamknu ji a mířím na trávník. Univerzita má to štěstí, že její studenti můžou trénovat na stadionu. Proto se vždy cítím výjimečně, přestože tribuny jsou většinou prázdné. Dnes je pár sedadel obsazeno studenty výtvarky, kteří se nechtěli, pro ně nepovinného tréninku, zúčastnit.

"Přestaň se kochat, Tomlinsone, a veď rozcvičku," napomene mě trenér a hodí po mě míč, abych se probudil. Naštěstí mě postřeh nezrazuje a včas si letící koule všimnu. Ohlédnu se za ostatními, poté vybíhám. Už z dálky si všímám, že někdo obsadil střídačku. Pár metrů před ní se ujistím, že trenér odešel pro další míče, a když jsem přesvědčen, že osobu pod plastovou konstrukcí znám, odpojím se od týmu a jakousi prudkou otočkou zaujmu jednu ze sedaček hned vedle něj.

Trhne sebou, až mu vyletí tužka, které se po dopadu na zem ulomí hrot a vypískne: "Do háje! Víš, jak jsem se lekl?!"

"Sorry, Curly, to jsem nechtěl," ohnu se pro tužku a podám mu ji. Instinktivně si ho prohlédnu od hlavy k patě. Nikdy jsem mu snad tak blízko nebyl. Musím uznat, že je... hezký? Nicméně to je jen rychlé zhodnocení.

"Co tu chceš? Nemáš se náhodou rozcvičovat?" také si mě změří pohledem. Setrvá na mé rozvázané tkaničce. Tím mi perfektně vymyslí výmluvu, proč jsem se u něj zastavil. Sám upřímně nevím, co mě to napadlo.

"Rozvázala se mi bota. Nerad bych se zranil," odpovím nesrozumitelně a skloním se ke kopačce, abych ji zavázal. "Co ty se tu válíš? Proč si s námi nezahraješ?" snažím se rychle pozměnit téma neplánované konverzace, která tím pádem působí trochu trapně. 

"Nevěděl jsem, že tu má profesorka na výtvarku nebude. Nemám s sebou věci na převlečení," řekne s povzdechem a ještě víc obejme už takhle dost k hrudi přitisknutý blok papírů. Copak to tam skrýváš?

"Co kreslíš? Můžu se podívat?" 

"Uhm... Jen tak si čmárám," začervená se, čímž způsobí, že má zvědavost roste. Ten kluk je zajímavý. Nejde říct, že působí nejistě, protože z něj cítím sebevědomí a určité charisma. Slovo zajímavý je prostě nejlépe vystihující. Už jen to, že se rozhodl se mnou mít úkol na historii. Myslel bych si, že nás takhle rozhodil Turner, kdyby mi Noemi neřekla, že Harry Styles si mě vybral jako parťáka. Vždyť se ani neznáme. "Měl bys už jít radši běhat," koncem tužky ukáže směrem do hřiště, na které se právě vrací trenér se sítí plnou míčů.

"Jo, pravda," uchechtnu se, "napíšeme si," usměji se během pomalého couvání. 

"Kvůli historii," dodá Harry.

"Samozřejmě," potvrdím mrknutím a už ho raději nechávám o samotě. Mám z celého setkání tak smíšené pocity, jako bych byl oblblý, že vlastně ani nevím, co všechno jsem blekotal. Naštěstí se vracím do reality při první nahrávce a na krapet nervózní rozhovor se Stylesem už nemyslím. 

(Harry)

Jen co se Louis odejde věnovat tréninku, sbalím si věci a hodlám co nejrychleji zmizet. Bože, proč jsem takový? Ani bych se nedivil, kdyby si o mně myslel, že jsem loser. Mám ho přimět, aby mi stál modelem, ale stydím se na něj dívat déle jak tři vteřiny. To bude tím, že až mu prozradím, co po něm chci, bude si myslet, že jsem do něj zamilovaný. Jenže já si tak nepřipadám a rozhodně ani nechci. Je to hráč. Zkrátka ukázkový příklad fratboye.

Podívám se na svou "čmáranici". Koho asi? Povzdechnu si. Jsem jím jen trochu poblázněný, nic závratného to není. Jednou určitě přijdu na to, co mě k němu tak táhne.

...

Podařilo se mi něco napsat, tak snad jste s tím spokojení :)

Měla bych jednu otázku: Kdo si myslíte, že bude v konverzacích a vlastně i celkově v chování odvážnější? 

Doufám, že dostanu nějaké odpovědi a že se budete těšit na další část :)

Loads of love !!

L.xx