Definition of Art (Larry,CZ)

Chapter 8 - Scintilla

(Harry)

Pokerface, jenž musím udržet, až dokud nepřekročím práh Tomlinsonova pokoje, mi dá pěkně zabrat. Louis si myslí, že jsem naštvaný, ale přitom jsem víc než nadšený. Přesně jak jsem si myslel, je to typický frat, kterému nahota nedělá problém, avšak nemůžu spoléhat na to, že tomu tak bude i v pozici modelu. Neměl bych být pyšný, že si s ním pohrávám, abych zjistil, jak mě vnímá a kolik práce bude třeba se mu dostat pod kůži, ale proces získávání si ho je až příliš lákavý a zábavný. On ví, že na něm něco vidím a teď už i já vím, že mu nejsem úplně ukradený. Nikdy mě nepřestane fascinovat jak kouzelný pocit je cítit vzájemnou sympatii s někým koho sotva znáte, nebo dokonce ani neznáte.

Při míjení kampusu během návratu na svůj pokoj se zastavím a vzhlédnu. Je příjemně teplá noc, která mi připomíná všechny ty, které jsem strávil rozjímáním v dětských letech. Pohled na nezataženou noční oblohu posetou hvězdami je tak inspirující. Když jsem byl malý, potají jsem si v noci chodil lehat na zahradu do trávy, abych si při pohledu na nekonečné tmavě modré plátno představoval, jak třpytící se tečky spojuji a vytvářím tak odraz svých myšlenek. Pokaždé co jsem se vrátil domů, jsem z oblohy svůj nadpozemský výtvor překreslil na papír, který jsem si pečlivě uložil do police, na níž bylo napsané Scintilla, aneb jiskra. Chápete ne? Inspirace to je jiskra. Má milovaná Scintilla. S přibývajícím věkem jsem zjistil, že převážně kreslím svá přání a své touhy.

Dělával jsem to poměrně často, avšak jen do doby, dokud jsem nezačal chodit do školy. Ne nadarmo se říká - School kills artists. Nicméně i tak jsem si občas našel čas na uklidnění své duše zázrakem přírody. Už je to ale pěkně dlouho, co jsem neobložil topení svým oblečením, kvůli večerní padlé rose. Teď kreslím v suchu. A díky bohu za to. Nevím, co bych si počal. Pokaždé když vezmu tužku, je to jako bych se svěřoval. Místo psaní deníku, který ale samozřejmě taky mám, raději kreslím. Možná i to je důvod, proč lidem spíše naslouchám, než abych mluvil já sám.

Pokračuji v cestě. Ne, nelehám si do trávy před kampusem. Jsem až příliš unavený a pravděpodobně bych po pár minutách usnul. V hlavě si ale plánuji, že brzy svůj malý rituál opět uskutečním se vším všudy.

...

"V kolik jsi přišel?" ptá se mě ráno Niall při přehrabování se v notách. Rozespale zabručím, aby mě ještě nechal spát. "Stejně už neusneš," mlaskne.

"Po půlnoci? Nevím," chraptím. Potřebuji čaj.

"A co? Vzhledem k tomu jak mluvíš, tak je mi jasné, že..."

"Nialle," zakňučím, ještě než stačí dopovědět myšlenku. Takhle brzy ráno ještě nejsem schopný vymyslet nic kloudného, co by ho spolehlivě umlčelo, takže zvuky musí postačit.

"Jsem zvědavý, Stylesi!"

"Přines mi čaj," poručím si. "Prosím."

"Jen, když mi pak všechno povyprávíš, ano?" Jaký to ďábelsky irský skřet. V poloze vyvrženého vorvaně jeho požadavek přijímám. Niall vstane, napustí vodu do varné konvice a za pobrukování si Come As You Are od Nirvany, čeká, až se voda uvaří. Jakmile slyším cinkání lžiček, míchání, pomalu odpočítávám deset vteřin, abych se přinutil se zvednout. Poslední tři jsou vždycky mučení, ale na nule se překonám.

"Vypadáš dost vyřízeně, mám strach, co z tebe vyleze." Nemotorně si vytřu ospalky z očí a prohrábnu si přeleželé vlasy. Spal jsem jako zabitý po tom plavání.