Definition of Art (Larry,CZ)

Chapter 23 - Invitation

(Harry)

Zanechává mě samotného se smíšenými pocity. Vnitřní třes vyvolaný proviněním se tluče se vzrušením vyvolané Louisem. Jsem takový kus sobce, že ani čin, jako krádež, přestože nevědomá, nezažene do ústraní mé touhy. Touhy, kterým neuteču. Jak nelze uniknout gravitaci, tak i proti nim jsem bezmocný.

...

"Jak jste si mohli všimnout, dnes ráno přišla plátna, tudíž po podepsaní, že jste je převzali můžete začít pracovat na závěrečné práci. Doufám, že už máte nějakou představu. Také bych velice ráda s vámi vaše nápady prodiskutovala. Pokuste si v následujících čtrnácti dnech udělat čas a zajít do mé kanceláře během konzultačních hodin."

"Je to nutné?" přeruším profesorčino nekonečné zásobování informacemi. Pohled jasně odpovídající mi na otráveně položenou otázku, jenž mi Mansonová věnuje, mě až trochu vyděsí. Kdo by řekl, že mladá brunetka umí taky nahnat strach.

"Samozřejmě, že pokud se vám to nebude hodit, napište mi email, ale jinak s vámi počítám. Pojedu na pracovní cestu a ráda bych vás ještě před ní měla z krku," pokouší se o uvolnění husté atmosféry.

"Mohl bych jít tedy s vámi už po téhle hodině?" přihlásí se Zayn nečekaně. Kus hajzla, ale já kvůli němu stejně nemůžu spát, protože mě ve snech pronásleduje špatné svědomí. Pro něj jsem však hajzl já. Dokonce jsem to už jednou nevydržel a došel v noci až před jeho pokoj na koleji, abych se mu omluvil, ale samozřejmě jsem to neudělal. Co by si tak pomyslel. Ani Louis neví, co se mnou dělat. Snaží se mi pomoct, ale bohužel (nebo bohudík?) vymýšlení omluv končí mezi naším spojením rtů. Určitě mě něco napadne, jen musím být trpělivý. Stejně jako s Louisem.

"Hej, Stylesi!" Oh, zasnil jsem se?! Rychle vzhlédnu od lehce pomačkaných stránek sešitu. Třída už je prázdná až na jednu osobu, která sem za normálních okolností ani nepatří.

"Nialle?" Zamrkám překvapením. "Kde ses tu objevil?"

"Potřebuji do města a taky potřebuji tvou pomoc. Máš teď ještě něco?" vychrlí ze sebe, že sotva stačím rozumět co říká.

"Ne, už mám padla, ale nejsem si jistý, že se mi chce někam jet." Zakřením se s povzdechnutím. "Kromě toho, nemáš náhodou přednášku z dějin hudby?"

"Odpadla nám, což se mi dneska dost hodí. Pozval jsem Celine na večeři a nemám žádnou pěknou košili," zabrblá smutně.

"Můžu ti půjčit nějakou ze svých, jestli chceš." Usměji se přátelsky. Opravdu nechci platit za dopravu, kvůli jednomu kusu hadru.

"Ehm, Harolde, díky, ale říkal jsem, že potřebuji nějakou pěknou." Poplácá mě po rameni, jako by mě utěšoval. Ať jde do háje! Já mám náhodou moc pěkné košile!

"Já nevím. Nechce se mi," bručím. Od včera čekám, že se uvidím s Louisem, nebo mi minimálně napíše, ale to se ne a ne stát, a od toho se odvíjí má celodenní nálada.

"No ták." Dělá psí oči.

"Ale kupuješ večeři." Něco za něco. Niall se zamyslí.

"No tak jo no," souhlasí nakonec.

...

(Louis)

"Neměly by přesně tohle dělat náhodou roztleskávačky?" odfrknu si otráveně se štosem letáků v ruce, které zvou na večerní zápas ve futsale. Už několik let se na univerzitě tvoří týmy a hraje se liga. Dnes večer hraje můj tým, a proto jsem nucen dát o tom lidem vědět. Jako kdyby nebylo dvacáté první století a nemohlo se to jen napsat na facebook. Naštěstí mi pomáhá Austin. Spoluhráč. Na fotbalistu sice trochu vysoký, ale i tak dostatečně šikovný a na hřišti mu to vážně sluší.