Fix You || Joshler (twenty one pilots cz)

I.

,,Tylere, jednou budeš muset začít komunikovat s okolním světem,'' věnoval mi vlídný ustaraný pohled. Ovšem pohled plný pochopení, ten, který by mě nikdy nebyl schopný zradit. Nebyl mým přítelem, nic takového. Ale i tak se Zack Woody stal jediným člověkem, k němuž jsem byl ochoten promluvit. 

,,Komunikuji s tebou,'' zamumlal jsem dosti zřetelně a dosti nahlas. Neměnil jsem svůj výraz, musel jsem vypadat naprosto prázdně. A bez citu. Částečně to byla pravda, vskutku mě i mou duši naplňovala prázdnota, nebyl důvod k opaku. Jenže city, různorodé emoce, se ve mně hromadily až v přehnaném množství. Byly dny, byly chvíle, kdy jsem to nedával najevo a zdálo se, že jsem jen zapadl do deprese. Přesně v takových momentech chcete být sami, odháníte od sebe všechny žijící tvory včetně svých milovaných domácích mazlíčků a myslíte si, že si vystačíte jen se svou vlastní maličkostí. Potopíte se hluboko a najednou zjistíte, že neumíte plavat. Vlastní myšlenky vás stáhnou až ke dnu, není cesty zpět. Byly ale i dny, byly chvíle, kdy jsem to dával najevo přespříliš a zdálo se, že se deprese přeměnila ve svazující úzkost. V tomto případě se z toho dna chcete odrazit, hledáte jakoukoli pomocnou ruku, přímo žadoníte o číkoli přítomnost. To ale nelze, nikdo nepřijde. Jste sami. Opuštěni.

Zack si povzdechl, několikrát ze sebe vypustil mé jméno doprovázené tichou zoufalostí. I tak nade mnou ale nezanevřel, nikdy mi nedal najevo ani špetku bezradnosti. Věřil, že mám šanci. Jako ostatní, jako většina. Což byl paradox, nikdy jsem nebyl jako oni. Oni byli a jsou sami. Já jsem obklíčen vymyšlenými skutečnostmi. Mými skutečnostmi. 

Rozhlédl jsem se po místnosti, jež mi byla více domovem než vlastní jednopokojový byt, který jsem si byl nucen sehnat po té noci. Líbilo se mi, že to tu nepůsobí jako v klasických léčebných ústavech, ani Woody sám nebyl úplně klasický psychiatr. Útulná místnůstka působila spíše jako nově zrenovovaný pokoj. Nechyběla tu ani televize a semišová pohovka. Pracovní stůl, za kterým sedával Zack, byl pokrytý běžnými věcmi. Nádobka s tužkami a propiskami, rámečky s fotkami milující rodinky a pár neuklizených knížek či papírů. Cítil jsem se tu poměrně v bezpečí. 

,,Měl bych jít, že?'' zeptal jsem se s pohledem na hodiny, které již ukazovaly půl čtvrté. Téměř každý den jsem tu trávil celé odpoledne. Když mě zrovna neubíjela odporná potřeba samoty, byl jsem tu. Nemuseli jsme mluvit, nemuseli jsme nic řešit. Cítil jsem se tu pohodlně, správně a uklidněně. Jako v úkrytu. Jenže i odtud, jako z každého úkrytu, jsem musel vždy odejít. Byl jsem nucen znovu čelit všem stvůrám sám. Na což jsem nebyl připravený. Nikdy nebudu.

Nečekal jsem na odpověď poměrně dlouhovlasého muže, věděl jsem, že je čas. Zvedl jsem se ze židle a přehodil si svou tašku přes rameno. Stáhl jsem si tmavé triko a zhoupl jsem se ze špiček na paty a zpátky. Dělával jsem to vždy, když mě zalila lehká vlna nervozity. Bál jsem se toho, co mě bude čekat venku. Bál jsem se sám sebe. 

,,Kdyby se cokoli stalo, zavolej mi, můžeš kdykoli přijít, dobře?'' také opustil svou židli a šel k umyvadlu, na kterém ležela rychlovarná konvice, jež mu byla velmi blízkou kamarádkou. Jen během mé návštěvy byl schopen vypít až čtyři hrnky černé kávy, kterou tolik miloval. Přikývl jsem na souhlas, vždy jsem kýval. Nikdy jsem ovšem nezavolal. A nikdy jsem nepřišel v nenaplánovanou chvíli. Lhal jsem sám sobě a lhal jsem jemu, když jsem souhlasil s tím, že se ozvu, kdyby se něco zhoršilo. ,,Rád tě uvidím, chlapče,'' usmál se svým běžným úsměvem skrytým pod upravenou bradkou, kterou si hrdě pěstoval již delší dobu. Těšila mě jeho milá slova, kdyby to šlo, považoval bych ho za přítele. 

Rozloučil jsem se a se stejně prázdným pohledem, se kterým jsem přišel, jsem se chystal i odejít. Těsně před tím, než jsem stačil vzít za kliku mě ale ještě naposledy zastavil Zackův hlas. ,,A Tylere, prosím tě,'' otočil jsem se a vyčkal na dopovězení jeho prosby. ,,Na chodbě už by měl čekat Josh, pošli ho sem, ať tam chudák nečeká na chodbě,'' 

,,Vážně mě chceš k tomu kontaktu přinutit jakkoli, mám pravdu?'' zeptal jsem se s kapkou ironie v hlase.

,,Hezký den,'' popřál jen nakonec. Netušil jsem, kdo má být ten jistý Josh, ani proč by pro něj prostě nemohl dojít sám. Komunikace s lidmi mi vždy dělala problém, málokdy jsem byl schopen oslovit jen prodavače a poprosit ho o igelitovou tašku. V posledních měsících se mi vzdaloval i obyčejný pozdrav známých. Nejraději bych předstíral, že jim nerozumím (jakože jsem občas opravdu nerozuměl). To jsem momentálně ale musel překonat. 

Vyšel jsem na chodbu a co jen nejtišeji jsem za sebou zavřel dveře. Rozhlédl jsem se po chodbách v mé blízkosti. Ucítil jsem nával všech obav, které se mě znovu začínaly dotýkat. Cítil jsem dech neviditelného nepřítele na mých zádech. S obtížemi jsem se onen tlak ze sebe snažil setřást, když jsem uviděl chlapce, asi stejně starého jako já, sedícího na lavičce naproti hlavnímu schodišti. To bude on, pomyslel jsem si a pomalinku jsem se k němu přiblížil. Nezvedl zrak, stále koukal na vchodové dveře pod schody. 

Vypadal zajímavě, mnohem pestřeji než já. Barevné vlasy s nádechem světle červené mu vykukovaly z pod čepice, kšiltovky, kterou měl nasazenou na hlavě kšiltem vzad. Rukávy černé mikiny měl stažené přes zápěstí a pohrával si s nimi. Co mě dokázalo jistojistě na první pohled zaujmout byl ten zvláštně pozitivní pohled, který věnoval svému cíli. Neusmíval se, ale vypadal šťastně. Pokud jde jen o zástěrku, obdivuji ho. 

,,Promiň,'' oslovil jsem ho a doufal jsem, že mám opravdu správného chlapce. ,,Pokud jsi Josh, můžeš jít k Woodymu, nejspíš tě očekává,'' oznámil jsem mu velmi potichu. Podíval se na mě a věnoval mi obrovský, vcelku upřímný, úsměv. 

,,To jsem,'' uklidnil mě a poděkoval. Zněl naprosto klidně, bezstarostně. Pokud mu Zack nepodstrčil antidepresiva, nedokážu si to vysvětlit. Byl zvláštní, svým způsobem mě děsil. Jiskra v jeho čokoládově hnědých očích zářila jasněji než první hvězda na vymetené obloze. Postoj, jenž zaujal byl hrdý, ale ustrašený zároveň. Jako zraněné divoké zvíře po vítězném souboji. Většina emocí i pocitů se mi převrátila úplně naruby. 

Měl bych odejít dřív, než stihnu cokoli pokazit. A měl bych odejít dřív, než dám rozmazané tváři příležitost k návratu. To nesmím dopustit. Ne teď, ne tady.

Udělal jsem krok zpět a nic jsem neřekl. Nepokusil jsem se o úsměv, ten kluk se mi nezamlouval. Ostatně, jako všichni ostatní. Zdvihl jsem dlaň a mírně s ní pohnul na stranu jako na rozloučení. Pak už jsem se dal znovu na útěk před těmi, jímž utéct nemohu.

Ahoj, první díl je za námi.!:-)

Snad jste se tím nějak prokousali, je to zatím jen seznámení, ostatně, jako všechny první díly. Dejte mi vědět, jak se vám to zatím líbí/nelíbí. A za možné chyby se omlouvám, nestíhám si to po sobě úplně celé přečíst.

Děkuji...♥♥