Fix You || Joshler (twenty one pilots cz)

V.

,,Přestaň snít svůj sen,'' šeptal úzkostlivým hlasem kdosi v daleké tmě. ,,Žij ho, naplň jím své marné přežívání,'' 

,,Ano,'' vyslovil jsem zřetelně a poměrně nahlas po malém zaváhání. ,,Ano,'' zopakoval jsem o něco tišeji. Hlas se mi lámal v polovině krátkého slova, tupého souhlasu. V očích se mi skrýval strach, nervozita a obavy mnou proudily hustěji než krev. Ta se drala na povrch, sledoval jsem jak mi rudé prameny stékají po ušpiněných rukou. Necítil jsem bolest, necítil jsem nic. Jen strach. 

Kýval jsem hlavou. Přísahal jsem tomu cizinci, že prožiji své sny. Přísahal jsem, tušíc a vědom si faktu, že i noční můry jsou sny. Můj problém byl prostý, tak jednoduchý. Nedokázal jsem již nadále rozlišovat rozdíly mezi tím, co je skutečné a co vymyšlené. Přemýšlím až přespříliš, přemýšlím moc. 

Pomoc mi. 

Kéž bych svedl víc, kéž bych znal lepší způsob sebedestrukce. Ovinul jsem ruku kolem svého krku, nahmatal si splašený tep. Má dlaň krvácela, nedokázal jsem to zastavit. Každým krokem se podrážky mých bot potápěly hlouběji a hlouběji, každý jednotlivý pohyb začínal být obtížnější. Věděl jsem moc dobře, čí hru hraji. Tušil jsem, kdo je Pánem hry. Stával jsem se jen dalším zářezem na jeho opasku, vždyť nikdy nebudu ničím jiným. 

Končil čas sporů, já se i tak odmítal vzdát. Poklekl jsem na kolena a vložil si obličej do rudých dlaní. Zamotala se mi hlava, zamotala se mi mysl. Toužil jsem po vodě, po splašených vlnách, aspoň tak splašených jako spleti mých myšlenek. A tak jsem zařval do oceánu plného bouří, zařval jsem do nespoutaného neznáma. Hysterický řev se měnil v pláč, v panickou hrůzu, v přelomu několika sekund ovšem ve smích. Netušil jsem, co mě ovládalo. Rozmazaná tvář byla všude. Všude kolem mě. 

,,Nejsem to já, není to má tvář, jež skrýváš!'' Vysmíval jsem se mu, plakal jsem. Byly to slzy zoufalství, přeplněné touhou být volný. 

,,Tak jdi, no tak, ukaž ji, ukaž, kdo jsi!'' vyzýval jsem ho, zatímco jsem krví špinil čirou vodu. ,,Znič mě! Zlikviduj mě!'' 

Smích ustal. A já se topil. Umíral jsem.

**

Zvedl jsem se a zhluboka se nadechl. Cítil jsem, jak mi po čele stéká několik kapek potu. Mé tělo se třáslo, byla mi zima, ovšem zalévala mě horká vlna. Měl jsem pocit, že spolu se mnou se chvěje zem, že se chvěje celý svět. 

Odvážil jsem se vstát, k mému štěstí mě nohy nezradily, pevně držely váhu těla nad zemí. Opírajíc se o vybledlé stěny jsem se dobelhal až do koupelny, k umyvadlu a zrcadlu. Horečka svíjela můj mozek do malinkého klubka, až příliš zamotaného. Netušil jsem, zda ho dokáži rozmotat. Pohled na mou osobu nebyl úplně pěkný. Někteří by jistě dokázali hodiny debatovat a konstatovat o tom, zda je bělejší má pokožka či zeď, vedle níž stojím. Zorničky jsem měl zúžené, i tak byly mé oči zality tmavou barvou. Skvěle kontrastovaly se zbytkem mého obličeje. 

Opláchl jsem se ledovou vodou za účelem úplného probuzení. Bylo mi zle, donutil jsem sám sebe k tichému povzdechu. Sáhl jsem do zrcadlové skříňky pro krabičku s prášky. Bez přemýšlení jsem jeden ihned spolkl. Až po jeho pozření jsem si přečetl drobná písmenka na obalu. 

,,Bezva,'' zamumlal jsem otráveně. Mohl jsem se rozloučit se spánkem, po něčem takovém dost pravděpodobně strávím noc sledováním stropu. Loudavým tempem jsem se vydal zpět do postele.

Užuž jsem si znovu lehal, když v tom mě přerušil nečekaný zvuk zvonku. Snad jsem i nadskočil úlekem, o to naštvaněji jsem se otočil na hodiny, které ukazovaly jen sotva půl třetí ráno. Venku vládla černočerná noc a mně se jaktěživ nestalo něco podobného. V hlavě se mi přemítalo mnoho nápadů. 

Obavy se ve mně opět shromáždily jako chmýří pampelišek z jara, přeplněn všemožnými pocity jsem přistoupil ke dveřím. Po chvíli zaznělo lehounké klepání. Natáhl jsem ruku k rezavé klice a otočil tou kovovou koulí. Pootevřel jsem a koutkem oka vyhlédl na studenou chodbu. Napjatě jsem hledal osobu, jež se mě v tuto hodinu rozhodla vyrušit. 

Můj zrak se nakonec upřel dolů, o něco níže než obvykle. Pohled, který se mi naskytl, mě více než zaskočil. Ze slušnosti jsem dveře otevřel úplně. 

,,Paní Stewartová,'' podivil jsem se a studem si zakryl své zpola obnažené tělo. Před mými dveřmi stála starší žena s šedivými vlasy, které se snažila zakrýt šátkem. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě společnost mé sousedky neuklidnila. Čekal jsem mnohé, jen ne nic tak poklidného. ,,Potřebujete něco?'' 

,,Omlouvám se, že vás ruším takhle v noci,'' promluvila stařeckým, ustaraným hlasem. ,,Ale slyšela jsem vás nějaké rány, tak jsem se jen chtěla ujistit, že je vše v pořádku,'' 

Vím, že bych měl tento zájem považovat za milý, ale nedokázal jsem reagovat přiměřeně. Nedokázal jsem komunikovat adekvátně. ,,Vše je v pořádku,'' potvrdil jsem, ,,mrzí mě, že jsem vás vzbudil,'' pokusil jsem se o úsměv a přivíral jsem dveře. 

,,Vůbec jste mě nevzbudil,'' zastavila mne a dál mi nutila svou přítomnost. ,,To víte, také už toho příliš nenaspím,'' narážela na svůj věk. ,,Často vás slyším křičet docela znepokojivé věci,'' mluvila pomalu a rozvážně. Mračila se, v očích měla strach. Jen jiný, než já. V něčem byl rozdílný. ,,Bojím se o vás, Tylere,'' přiznala a odradila tím veškerou mou pozornost. O nic takového jsem nestál. ,,Slyšela jsem, co se vám přihodilo, je mi to moc líto,'' 

,,Mám jen horečku, nic víc,'' nahodil jsem úsměv, který byl méně upřímný než sliby kandidátů na prezidenta. ,,Půjdu si lehnout, dobrou noc,'' 

,,Dobrou noc,'' kývla průměrnou spokojeností a konečně mě nechala zavřít dveře. Bylo mi líto, že jsem nedokázal být přátelštější. Ale nechtěl jsem mluvit o svých problémech. S nikým. 

Obrátil jsem se a s tupou bolestí hlavy jsem přistoupil k posteli. Migréna mnou kolovala hustě, zarytě. Svazovala mě spolu s pocity úzkostí, přeplněn prázdnotou jsem zalehl do postele a vydechl všechny strasti do polštáře. Celou dobu mi pískalo v uších, ale přísahal bych, že zvuk, který mé uši zaslechly nyní, byl hlasitější a hlavně reálnější. Zostřil jsem a nadzvedl hlavu. A znovu. Nové, opakované řinčení zvonku. 

Natáhl jsem ruku a prsty zkroutil do tvaru obyčejné pistole, poté jsem předvedl pomyslný výstřel a s povzdechem jsem znovu vstal, znovu jsem došel ke dveřím. Tentokrát jsem na nic nevyčkával, okamžitě jsem otevřel a aniž bych se pořádně rozhlédl, promluvil jsem k předvídatelnému člověku: ,,Potřebujete ještě něco?'' 

Sám jsem se ale nestačil divit, nebyla to již stařenka z vedlejších dveří, kdo před mou osobou stál. ,,Ty?!''

Dopisuji tento díl dost pozdě, proto se omlouvám, pokud nějaké větné celky nedávají smysl.
Chtěla bych tuto kapitolu věnovat radana13, mám tě moc ráda.❤❤

Stay alive.! |-/