Fix You || Joshler (twenty one pilots cz)

VIII.

V okamžiku, kdy jsem ucítil náhlý dotyk na mém rameni, jsem sebou škubl. Prudce jsem se otočil a setřesl ze sebe nežádanou přítomnost. Ústa mi stále tvořila prázdnou větu, stále jsem opakoval to samé bezcenné, nesplnitelné přání. ,,Chci být sám," žadonil jsem neslyšně. S pohledem na osobu klečící vedle mě má slova ovšem postupně mizela. A když jsem konečně rozeznal obličej známého, zmizela úplně.

,,Přísahám, že tu byl, " špitl jsem se slzami a nepředstavitelným strachem v očích.
,,Kdo? O kom mluvíš?" ptal se zmatený vousatý muž. Pramen svých tmavých vlasů si tradičně zastrčil za ucho a svraštil obočí. Jen těžko bych dokázal popsat chuť momentální atmosféry. Byla hořká jako obavy, jenž mě přišly spolu s šedými mračny navštívit. Ale cosi tomu dodávalo zvláštně sladký nádech, jako kdybych v tomhle všem nacházel potěšení. Potěšení z bolesti. A já nevěděl, jestli bych kvůli tomu měl mít výčitky či naopak.

,,Kolik je hodin?"

,,Tylere, je..." Zack se zadíval na hodiny, aby mi mohl zodpovědět hloupý, avšak důležitý dotaz. ,,Třičtvrtě na dvě, ale..." odmlčel se a jeho pohled se změnil v poměrně starostlivý. ,,O kom jsi to mluvil?"

,,O nikom, já jen..." zamotal jsem se do své vlastní myšlenkové sítě. Do sítě, kterou jsem rád přirovnával k pavoučí. Snažil jsem se přelézat všechna ta pracně spletená vlákna, hrdě a pyšně jsem obcházel uvězněné mouchy, které představovaly mé problémy a hluboce uvězněné nepřátele, až jsem se sám stal jedním z těch bezmocných okřídlených tvorů. Otázkou zůstává, kdo je pavoukem nyní. ,,Co tu...co tu děláš? Jak ses sem dostal?"

,,Jsme na veřejném městském hřbitově," zasmál se a vstal, ,,dostat se sem není nic těžkého ani nezákonného," podal mi ruku a čekal, až ji chytnu a pevně stisknu jeho dlaň. A i když jsem se zprvu naň díval s vysokými pochybami, přece jsem tuto nápomoc přijal a pomalu se postavil. ,,A jsem tu ostatně jen kvůli tobě. Vím, co je dnes za den a tušil jsem, kde tě najít," usmál se opatrně. To jsem mu tentokrát však neoplatil.

Na krok jsem odstoupil a rozhlédl se kolem nás. Můj zrak poté ovšem zpět spadl přímo do jeho očí a dále se ani o kus nepohnul. ,,Co ode mě chceš?" vycítil jsem, že nepřišel jen za přátelským rozhovorem. Tentokrát si nechtěl popovídat, nechtěl mi pomoct.

Sklopil zrak a zhluboka se nadechl: ,,Já nic. Dnes jsem, bohužel, jen poslíček," povzdechl si, ,,jde o inspektora Charlestona," řekl a mě s jeho slovy zamrazilo u místa, které i přes veškeré zloby a nepokoje zůstalo poslední čtyři měsíce nedotčené, ledové. Zamrazilo mě u srdce a zničehonic jsem nabyl dojmu, že se spolu se mnou otřásl celý svět.

Jméno Timothy Charleston pro mě představovalo přesné synonymum ke slovu neschopný. Žádná společnost mou osobu nečinila šťastnou, ovšem přítomnost tohoto detektiva jsem považoval za vyloženě otřesnou. Necítil jsem vůči němu vděk či autoritu (tak, jak bych podle Woodyho měl). Jediné pocity, které se ve mně při myšlence na něj pohnuly, byly vztek a nenávist. Snad -a byly časy, kdy jsem tento faktor pociťoval silněji než kterýkoli jiný- i strach. Nevysvětlitelný strach.

,,Co po mně ještě chce? Řekl jsem mu vše," zamumlal jsem a vyhýbal se očnímu kontaktu s marnou nadějí, že se očividně žádanému výslechu vyhnu.

,,Policie na to má zřejmě rozdílný názor," oponoval, ,,respektive jim nestačí ta tři slova, která si ze sebe byl schopen vyplodit den po té tragédii."

Vztekle jsem kopl do kamínku ležícího mezi stébly trávy a poté jsem zaryl špičku zašpiněných tenisek do ďolíku, který po sobě zanechal. Několikrát jsem nohou pootočil, jako kdybych zašlapoval nedokouřenou cigaretu a poté jsem znechuceně zvedl zrak. ,,Nejsem připravený o tom mluvit," řekl jsem beze lží, naprosto upřímně.