Fix You || Joshler (twenty one pilots cz)

II.

Seděl jsem na chladné zemi a upřeně sledoval rušivý obraz staré televize. Směs černých, bílých a šedivých čar mě neskutečným způsobem fascinovala. Šum, jenž z porouchaného přístroje vycházel, plnil mou mysl, zaplavoval různorodé myšlenky rozplývající se nad mou vlastní zranitelností. Po tvářích mi stékalo několik neuhasitelných slz. Byly slané. Jako moře. Moře, ve kterém jsem se topil, ve kterém jsem byl sám. Divoké vlny nikdy neustávaly, ukrutnou silou mě odnášely na ostré kusy útesů stojící uprostřed modrého prázdna. Na první pohled ochotná pomocná ruka, která mě jako jediná mohla zachránit před utonutím, se přeměnila v ještě většího nepřítele. Krvácel jsem. A ačkoli to nebylo zřejmé, krvácel jsem den ode dne víc a víc. 

Hysterický řev brzy nahradil neschopné ticho, po chvíli znovu naopak. Můj život se stával nekonečným koloběhem, znovuzrozením bolesti a ponížení. Zvláštní, jak jsem se snažil zabránit tomu, co již bylo předurčené. A zvláštní, jak jsem stále nebyl schopen pochopit večer přeplněný osudnými událostmi, jež se staly pouhou předehrou pro muka, která jsem nucen prožívat nyní. 

Jsem sobec, vždy jsem jím byl. Nedokázal jsem sdílet, co mi bylo propůjčeno. Nedokázal jsem propůjčit ostatním ani špetku toho, co se ve mně skrývalo. A nedokázal jsem se smířit se ztrátou, jež jsem absolvoval z donucení. Hra přestávala být hrou a já byl od začátku špatným hráčem. I po té době, po těch měsících strávených v jedné špinavé místnosti, jsem stále cítil krev na mých rukou. Nemohl jsem se zbavit viny, kterou bylo prokleté mé svědomí. Chlad, který předtím čišel z jeho těla nyní obklopoval mne. Tak moc jsem toužil být další obětí se stejným trestem. Čekal mě ovšem horší osud. 

**

Noci bývají tmavé, prozářené neobyčejnými hvězdami. Svým pláštěm pokryjí celé město a během malého okamžiku vás uspí jako poslední vyhořelou sirku. Nějaká světla ale nezhasínají, něčí plamen nelze uhasit. Ne protože by byl příliš silný, není to díky jeho odolnosti. Opak je zde pravdou. A neuhasitelný oheň je v tomto případě znak zbabělosti a slabosti. 

Já byl přímo ukázkový příklad. Bloudíc nočním, tichým městečkem jsem hledal útočiště osamělého vlka. A také se mi to podařilo. Vylidněnými ulicemi jsem prošel i přes místa, která bývají obyčejně zaplněná, normálně křičí různými barvami osobností a nálad. V tuto hodinu tu nebyla ani noha, auta jsem potkával jen zřídka kdy. Nic nerušilo mé procházení a hledání.

Nedaleko městského centra se nacházela opuštěná budova, mně dosti známá. Ovšem za bílého dne bych sem vkročit nedokázal, nebyl to pro mě úplně běžný úkryt. Měl jsem strach z lidí, z toho, že by si nějaký blázen mohl myslet, že stojím o jeho pozornost. Teď jsem si ale dovolil vyběhnout nedodělané schody vedoucí až na otevřenou střechu. 

Bylo to kouzelné, fascinovala mě vyhlídka, která mi byla poskytnuta. Tak vysoko nad zemí jsem se nenacházel, ale město jsem měl jako na dlani. Mohl jsem spatřit každičký úhel jednotlivých budov. V několika vzácných oknech se ještě svítilo, většina ovšem spala spolu s Youngstownem a okolní krajinou. 

Rozjímal jsem nad onou krásnou. Na malou chvíli se mi vyprázdnila hlava. Úzkostlivé stavy se na okamžik dokázaly pozastavit a jen čekaly na opětné spuštění. Z uklidňující samoty mě dokázal vyrušit povědomý, avšak neznámý, hlas.

,,Který šílenec v tuhle dobu ksakru nespí?'' zachraptil kdosi za mojí osobu. 

Cukl jsem sebou a prudce se otočil. Zamračeně jsem pohlédl na svou nechtěnou společnost, jež se dostavila. Jediné, co s okolní černočernou tmou úplně nesplývalo byly jeho rozčepýřené vlasy. Zaostřeným pohledem jsem si důkladně prohlédl chlapce stojícího naproti mně. Opovážlivě se přiblížil a stále si na tváři držel ten vlezlý úsměv, který mě tolik fascinoval. 

,,Josh,'' řekl jsem jen tiše místo jakéhokoli pozdravu. Ani jsem se nepokoušel o zodpovězení jeho dotazu. Byl hloupý, stupidní a naprosto zbytečný. 

Ačkoli jsem chtěl, nepohnul jsem se z místa. Dál jsem jen nervózně vyčkával na následující události. Dál jsem si ho přeměřoval. Vypadal skvěle, i když zvláštně. Měl nápaditý styl. Podobný a přitom tak vzdálený tomu mému. Celý okolní svět, včetně mě, byl černobílý, ale on byl ozářen nejrůznějšími barvami všemožných odstínů. Nesměle řval o mou pozornost, kterou jsem mu jen ze strachu nechtěl dát. 

,,Chodím sem den co den a ještě jsem tu na nikoho nenarazil. A teď jsi tu naprostou náhodou ty?'' zasmál se, mně ovšem docházelo, že jsem nejspíš vkročil na zabrané území. ,,Jestli tohle není něco na smysl toho spontánního osudu, o kterém všichni mluví, tak nevím, co to znamená,'' zazubil se a vrazil si ruce do kapes. Zpozoroval jsem, jak se zhoupl ze špiček na paty a zase zpět. Donutilo mě to k pomyslnému úsměvu. Jeho snaha o výřečnost i každé gesto, které učinil, mi připadalo rozkošné. Ale nerozuměl jsem mu a nechtěl jsem porozumět, nestál jsem o kontakt. 

,,Omlouvám se, já půjdu,'' vykoktal jsem ze sebe tiše, ustrašeně. Věděl jsem, že jsem musel vypadat i znít jako naprostá troska neschopná říct jediný větný celek normálním tónem. Hlas se mi lámal uprostřed každého slova, začínal jsem bojovat sám se sebou. Znovu. 

Užuž jsem se otáčel k odchodu, jeho hlas mě ale nepředvídatelně zastavil: ,,Počkej přeci,'' znejistil, stále se však usmíval. ,,Jsem naopak rád, že jsem tu na tebe narazil, člověče,'' 

Skousl jsem si rty a ustrašeně zdvihl bradu. Ruce mi zajely do kapes černé mikiny, nevydal jsem ze sebe ani hlásku. Ucítil jsem zvláštní tlak v určitém bodu mé mysli a zničeho nic mě zalila nová vlna vzpomínek, jež donutila mé čelo k jistému orosení. Zachvěl jsem se. Pán hry mi zobrazil vidiny nevídaného stylu. Tušil jsem, že je to v mé hlavě. Od reality tato vize měla příliš daleko. 

Joshův obličej se v šíleně krátkých mezičasech střídal s obličejem mrtvého. Úsměv se mění ve zděšený výraz, v ten prázdný mrtvý pohled vybledlých očí, který mi byl naposledy věnován tu noc. Řev, křik, hysterie a panika. Ušní bubínky mi začíná drásat nepříjemný pískot, jenž zvyšuje svou hlasitost každou setinou sekundy. Stává se ohlušujícím, já však nemohu nic dělat. Cítím, jak mé oblečení vlhne potem, celý jsem prosáklý strachem. Čím více se snažím třást hlavou, čím výrazněji se snažím mrkat, tím vše nabývá na síle. Bouřím se, marně se snažím o vzpouru. A právě to je největší chyba. Právě kvůli této nepoučitelné paličatosti se před mýma očima během chvíle objevil obličej hlavního nepřítele. Má největší fóbie poprvé dosáhla ztělesnění. Nebyl to Josh, nebyl to ani můj mrtvý přítel. Byla to rozmazaná tvář, dohnala mě. 

,,Kdo jste a proč mne chcete mrtvého?'' vydechl jsem bezduše. Ztratil jsem přehled mezi vizemi a skutečností. 

,,Tylere, Tylere!'' křičel starostlivě uklidňující hlas neznámě povědomého člověka. Pískot ustál. Vše se začalo znovu rozostřovat. Je pryč, jsou pryč. ,,Jsi v pohodě?'' spatřil jsem jedinou andělskou tvář bez ďáblovo úmyslů. Jedinou pomocnou ruku, která nebyla natažena za účelem potopit mou hlavu ještě hlouběji pod hladinu. ,,Měl by ses posadit, jsi bělejší než čerstvě vybělená stěna,'' usoudil s úsměvem a jemně mě začal opírat o malý výstupek.

Usilovně jsem se snažil popadnout dech. Hlava se mi hrůzně motala a já si uvědomil, že jsem propadl děsivé slabosti. Chtěl jsem vstát, chtěl jsem utéct co nejdál od rudovlasého kluka. Chtěl jsem se znovu zavřít v malém bytě spolu s mojí vlastní vražednou realitou. Ale nešlo to, mé tělo bylo v rozporu s mou myslí a já nebyl schopen jediného pohybu. 

Po kratším vydechnutí jsem se přeci jen zmohl ke vztyku. Nohy se mi stále podlamovaly a já cítil, jak moc oslabený jsem. I tak jsem dokázal svého společníka odstrčit. ,,Musím pryč,'' odkašlal jsem si a s těžkým dechem popošel o něco blíže ke schodům. ,,Drž se...drž se ode mě dál,'' odsekl jsem nakonec a uráčil se k urychlenému odchodu.

Ahoj, ahoj!!!:-)

Za prvé se chci omluvit za to, jak moc tu rozepisuji ty pocity a děj je na nule.
Za druhé, když už nějaký děj je, nejspíš nedává smysl.:-D 
Takže...na uklidnění: Vše se vám vysvětlí, ať už dříve nebo později.:-)

Snad vás to úplně nezklamalo, vím, že je to takovej jeden velkej zmatek, hah.:-D
Děkuji za všechno, love ya ♥♥