Fix You || Joshler (twenty one pilots cz)

IX.

,,Jste si tím jistý?'' 

,,Naprosto. Není nebezpečný pro nikoho, příteli. Jen pro sebe,'' 

Přišlo mi více než komické, jak si vlastníci šeptajících hlasů z druhé místnosti mysleli, že neslyším či neposlouchám. Ale neusmíval jsem se. Z počátku jsem vskutku částečně degradoval všechny své smysly, ovšem to nemělo ani zdaleka dlouhého trvání. Se sklopenou hlavou a rukama staženýma za zády jsem v sobě nechal vířit roj zběsilých, strastiplných myšlenek. Byl jsem zmatený, ale zároveň ne bez znalostí, ne bez vzpomínek. Bylo to, jako bych se snažil vzpamatovávat z agónie, která se chýlila k blízkému konci. 

A právě jediná věc, která donutila mé smysly k opětnému zbystření, byla konverzace mezi Zackem a Charlestonem. V jejím průběhu jsem se stával zvědavějším a hladovějším. Chtěl a požadoval jsem více informací, více vysvětlivek. Obdivoval jsem klid a vyrovnání v Zackově hlasu. Byl jako trpělivá matka, jež se usilovně snaží uklidnit rozrušené dítě. A tím dítětem byl momentálně Charleston. 

Po delší době čekání jsem strnul v okamžení, kdy se otevřely dveře mé místnosti. Pozvedl jsem zrak a pozoroval zamračeného inspektora, jak si s velmi pochybným pohledem sedá naproti mně. Woody ho dovnitř následoval (za což jsem mu byl v daný moment velice vděčný), ovšem neposadil se. Minimální změna mé polohy mě donutila k pokusu ke změně polohy mých rukou. Mírně jsem od sebe odtáhl zápěstí a následně zasykl bolestí, kterou způsobovala pevně utažená pouta. Želízka dusící mé řezné rány mi připomněla důvod toho, proč jsem se rukama doposud snažil nehýbat. 

,,Než ti ta pouta povolím a pustím tě domů, chci jen jednu jedinou odpověď,'' promluvil Charleston. Svýma chladnýma očima, jejichž sytá hněď byla hlubší a přísnější než kterákoli jiná, sledoval každý minimální pohyb mých stále ustrašených a zmatených zorniček. Cítil jsem, jak se usilovně pokouší pohlédnout do mého nitra, které si stále nad svou svrchní vrstvou utvářelo nepropustné mlhavé zrcadlo, jež bylo tou skutečnou příčinou jeho marných a neúspěšných pokusů. Byl jsem zvědav, jak položí svou poslední a jedinou otázku. Zajímalo mě (a poměrně znervózňovalo), jaká že to odpověď bude muset být zformulována tak, aby ho uspokojila a aby mne dostala zpět do bezpečných izolovaných prostor mého domova. 

Jeho dotaz byl nakonec poměrně prostý, na první pohled nevyžadoval dlouhá zamyšlení. ,,Uvědomuješ si, co se tu před několika minutami odehrálo? Víš, co jsi udělal?'' Zack s obavami pozoroval střídavě mou i inspektorovu osobu, tiše a snad s trochou napětí očekával má slova. 

,,Ano,'' zalhal jsem po váhavé chvíli. Pravdou bylo, že si má mysl zvládala zpětně promítnout jen nepřesné útržky, které se zdály býti natolik pochybné a mlhavé jako vzpomínky z oné noci, kvůli které tu vlastně sedím. ,,Jistě, že si vše uvědomuji. A zřejmě vám, pane Charlestone,'' můj až obdivuhodně plynulý a věrohodný verbální projev zčistajasna narušil obraz, jenž jsem byl schopen koutkem oka zpozorovat skrz polootevřené dveře místnosti. Zprvu jsem myslel, že se jedná jen o krátkou iluzi vzniklou v mém mozku, ovšem po řádném zaměření jsem si byl jistý skutečností a bezchybností mého zraku. Vskutku se chodbou přede dveřmi procházelo to rudovlasé individuum, které poslední dobou nepochopitelně vyhledávalo mou přítomnost. Opět se v mé mysli tvořil nevyjádřitelný počet otázek a zlomů, opět jsem nebyl schopen chápat to, proč ani jak se tu vlastně vzal. Malou chvíli jsem ho pozoroval, nejprve se rozhlížel kolem sebe, ale nakonec se posadil a lokty se zapřel o kolena, jako by na někoho konkrétního čekal. Nezdálo se, že by si ho někdo všiml, takže se dalo předpokládat, že je tam sám, nebo že je zde očekávaný a vítaný. Nevím, která z těchto možností mi přišla méně pravděpodobná.