Fix You || Joshler (twenty one pilots cz)

IV.

Uslyšel jsem ohlušující pískání, odporný bodavý zvuk mi drásal ušní bubínky. Ještě než jsem se stihl nadechnout a ucítit trpké aroma života, pokusil jsem se otevřít oči. Má víčka se stále neměla k úplnému otevření, bránilo jim v tom ostré bílo světlo, které se usilovně snažilo potrhat mou sítnici. Čistý, světlý obraz ovšem brzy narušily tmavé siluety, jež se každým okamžikem rozostřovaly. Nebyl jsem schopný vstřebávat veškeré informace postupně, můj mozek byl zatížen přílišným počtem událostí. Minulost se v mých očích stále přela se současností, stěží jsem rozpoznával skutečnosti od mé vlastní reality. Neschopen jediného slova, neschopen jediného výkřiku, jsem stále ležel na neznámém místě. Přemítal jsem si všemožné slety událostí.

Pískání ustálo, nahradily ho hlasy. Hlasy známé a přitom tak cizí. Můj pohled byl stále stejně zamlžený a mé smysly otupělé. Dokázal jsem ale rozeznat více náznaků barev, než před chvílí. Klidně jsem pozoroval, jak se k mé osobě přibližuje jeden ze stínů, siluet. 

,,Tylere,'' promluvil ke mně kdosi. Jeho hlas mi byl povědomý, stále jsem ale nic neslyšel ani neviděl čistě. Kolem se rozléhala ozvěna. Jako by křičel v prázdné aréně, jako by jeho volání nemohlo najít adresáta. Mlčel jsem, ani jsem se nesnažil o odpověď. ,,Je vzhůru,'' otočil se neznámý ke svému společníkovi. 

Pokusil jsem se o pohyb, nejprve jsem jen pomalu otáčel hlavou, po malém okamžiku jsem se zapřel o mé slabé lokty. Mlha před mýma očima přestávala houstnout, vskutku jsem začínal vnímat. Ozvěna, díky níž mi v uších stále znělo volání mého jména, ubírala na své síle. Tím lépe jsem si byl ale schopen uvědomit, kdo že to vlastně klečí před mým ubohým tělem. I mé zorničky se musely rozšířit v tu nejplnější čerň, ucítil jsem, jak mi rudnou líčka. Tušil jsem, že můj obličej nabral během malého okamžiku té samé barvy, kterou byly posety jeho kučeravé jemné vlasy. Utápěl jsem se ve vlnách nejistoty a úzkosti, když jsem znovu spatřil jeho tmavě oříškové oči. Šíleným, nepochopitelným způsobem zblízka zastrašovaly ty mé. 

,,Už mě vnímáš?'' zdvihl zvídavě a ustaraně obočí. 

,,Josh,'' vypustil jsem z úst jeho jméno s malým otazníkem v mé intonaci. 

,,Ahoj,'' zazubil se a několikrát kývl. Poté otočil hlavu na třetího a radostně prohlásil, že se zdám být v pořádku. Pokusil jsem se hledět přes jeho široká ramena, pokusil jsem se zjistit, ke komu promlouvá. 

Vteřinu za vteřinou se zdálo být vše daleko jasnější. Začínal jsem rozpoznávat prostory, v nichž se má osoba nachází, začínal jsem rozpoznávat naprosto vše, jen kromě důvodů. Co se stalo? Kdy jsem přišel? Marně jsem pátral ve vlastní mysli, jež si nebyla schopna na nic vzpomenout. Trhavé ústřižky událostí byly vším, co jsem si dokázal vybavit. Tma, mlha, temnota a chlad. Děsivé hlasy nabádající mne samotného k nejhoršímu. A on. Ten s neznámou tváří, ten s tou rozmazanou tváří. Pamatuji si, že mi byl blíž než kdy dřív. Působil známěji, osobitěji. Pamatuji si, jak ke mně zkoušel promlouvat a já mu vřískajíc nebyl ochotný vyhovět. A snad díky tomu jsem přežil. Snad díky tomu odešel, prokázal si laskavost. 

,,Vítej zpět, hochu, už bylo na čase,'' sehnul se ke mně vousatý muž. Zmateně jsem na něj pohlédl a chytl se jeho paže, kterou mi nabídl k opoře. ,,Opatrně,'' upozornil mě v momentě, kdy si všiml jak se má hlava zachvěla a s ní i celé mé tělo. Pokus o udržení rovnováhy mi vyšel, zhluboka jsem se nadechl. 

,,Co se stalo?'' vypustil jsem ze sebe velmi tiše, téměř neslyšně. Tón mého hlasu se chvěl stejně jako tón mé mysli a mého podvědomí. Očima jsem tikal z Joshe na Zacka, zoufale hledajíc jakýsi záchytný bod. Záchytný bod v podobě rozumné odpovědi, v podobě vysvětlení. 

Woody se otočil k umyvadlu a začal si nalévat horkou vodu do svého šálku s -zřejmě- připravenou kávou. ,,Udělalo se ti špatně,'' řekl, zatím co si pečlivě hlídal okraj tmavě modrého hrnku. ,,Byl jsi nejspíš dost unavený a tvé tělo to nevydrželo,'' vysvětloval poměrně adekvátním způsobem. Otočil se i se svým šálkem ke mně: ,,Jsme rádi, že alespoň tvá duše to překonat dokázala,'' usmál se a pečlivě si zamíchal svůj nápoj. ,,Byl jsi mimo pár hodin, už jsme o tebe začínali mít strach,'' znepokojoval mne tvar sloves, který používal. Množné číslo, na které dával velice silný důraz. Oni?

,,Co tu dělá on?'' sykl jsem co nejvíc otráveně, jen abych mohl předstírat svůj nutný nezájem. Poukázal jsem na rudovlasého chlapce stojícího kousek ode mě. Nepohlédl jsem mu do očí, avšak jsem přeci cítil onu ránu, která ho zasáhla spolu s mými slovy. 

Nedočkal jsem se odpovědi. Nedočkal jsem se ničeho. Woody jen s povzdechem odložil lžičku k hraně umyvadla a přešel na druhou stranu místnosti. Opatrně usrkl horké kávy a vychutnávaje si chuť daného okamžiku promluvil naprosto znepokojujícím a zcestným způsobem: ,,Vedení momentálně vyžaduje mou přítomnost, podle slov paní ředitelky se to zdá býti vskutku dosti akutní,'' celou dobu se díval především na Joshe. Jen se svou poslední větou se otočil na mne. ,,Vrátím se během několika okamžiků,'' naposledy se usmál a užuž vycházel ze dveří. 

Po zabouchnutí následovalo ticho. Jako to ticho po bouři, to, když se před město přeženou hromy i blesky a sklidí s sebou všechny ty pustiny. Právě na zem dopadla poslední kapka, je konec všeho dění. Jen se tiše procházím tou nicotou, jež po sobě mocná bouře zanechala. Nakonec se nic nezměnilo, stále je tu pusto. A já si jen marně snažím pohrávat s tím, co skutečně cítím. Nemůžu ovšem ovládat své myšlenky, jsem bezmocný. 

,,Jak se cítíš?'' narušil znovu tu prázdnotu. Dělá to pokaždé, zahání a narušuje prázdno všemožných druhů. Jeho vlezlost, ačkoli mi přišla velice nevhodná, mě vcelku potěšila. Zdál se býti poněkud nervózní a přitom tak klidný. Byl vetřelcem, ale já ho nechtěl odhánět. I když jsem v tomto ohledu cítil určitou povinnost. 

,,Nijak,'' odmlčel jsem se. Místnost znovu naplnilo hrobové ticho. ,,Zkrátka nijak. Není mi zle, avšak není mi dobře. Je mi nijak,'' přikývl, zdálo se, že chápal. Zhoupl jsem se ze špiček na paty a zase zpět. Ne proto, že bych snad znervózněl, jen jsem měl nedostatek odpovědí a cosi mě na tom všem znepokojovalo. ,,Proč jsi tu ty?'' 

,,Na přání Zacka,'' odpověděl jednoduše. ,,Říkal, že jsi měl menší...problém,'' dodal po chvilce. 

Donutilo mě to k úšklebku. Zoufalému úšklebku. ,,To tě volá pokaždé, když má někdo menší problém?'' ptal jsem se s jistou ironií v hlase. 

Nevím, co jsem očekával za odpověď. Nevím, zda jsem doufal, že odpoví ano či ne. Ani nevím, jaká z těchto dvou variant se mi zdála být více pravděpodobná a více normální. Čekal jsem cokoli. Jen ne to, co nakonec opravdu přišlo. Odpověď byla šílenější než celé tohle místo. ,,Jen pokaždé, když jde o tebe,''

Hádejte kdo žije!!!

Wow, jak je to dlouho, co jsem přidala díl?
Omlouvám se. Vážně se omlouvám za tak dlouhou pauzu. Ale škola ani menší problémy doma mi nedaly úplně na výběr. Každopádně teď bych už chtěla přidávat častěji. Snad mi plán vyjde.
A snad se Vám líbí díl! Díky moc za přečtení, votes i komentáře. Jste super.!:-)♥

Btw.: Předpokládám, že několik z vás, co čtou tenhle příběh, mají rádi Twenty One Pilots. Proto se táži...S kým se uvidím na listopadovém koncertu v Praze?!:-)