Při pohledu na jeho osobu se mi udělalo mdlo, omámila mě ta pomyslná záře šíříce se kolem něj. Brzy vystoupil z temného šera chodby, jenž ho prvních pár chvil obklopoval. Nijak zvlášť se neusmíval, působil o mnoho uzavřeněji, o mnoho trpčeji. Chuť jeho čokoládových očí se nyní zdála být o něco méně sladká, snad trochu hořká. Jako by se i on sám snažil okusit vědomí okamžiku.
,,Co tu pohledáváš?'' zeptal jsem se rudovlasého chlapce na hloupou, avšak důležitou otázku.
,,Tebe,'' odpověděl tiše, trochu drze.
Obklíčen ironicky přesnou odpovědí jsem stěží hledal další otázku. ,,Proč mě hledáš tady a teď?'' narážel jsem na pozdní noční hodiny. ,,Kdo tě sem sakra poslal?''
,,Třeba jsi to byl ty,'' zareagoval až nepředvídatelně rychle. Na to jsem nic říct nemusel, můj zmatený a unavený výraz hovořil velice plynně za vše. Posledních pět slov, jež mu vyšly z úst, mi ani v nejmenším nedávaly smysl. Josh to ovšem okamžitě rozpoznal a nenechal mě dlouho v tak zvláštním napětí. Zasmál se a na moment sklonil hlavu. ,,Smím dovnitř?'' zvedl znovu zrak a věnoval svůj pohled jen mně.
A ačkoli jsem tušil, že bych neměl (a vskutku se ve mně sevřely jisté obavy), lehce jsem přikývl a ustoupil. Otevřel jsem mu tím nejen cestu do chudého bytu, ovšem také cestu k sobě samému, alespoň, myslím, částečně. Vstoupil opatrně a rozvážně, pokračoval o něco jistěji. Sledoval jsem, jak si uvážlivě prohlížel každičký kousíček té nicoty, kterou se můj pozemek mohl chlubit. Jeho očividná zaujatost mi připadala nemálo paradoxní. Posadil se na kraj mé postele a stále se rozhlížel kolem.
,,Skromné,'' konstatoval zatímco jsem si s jistou rezervou přisedával. ,,Ale pěkné, líbí se mi tu,''
Nemluvil jsem, neprohodil jsem jediné slovíčko. Prázdnota v ústech ovšem neznamenala prázdnotu v mysli. Prapodivně se ve mně točily a splétaly různorodé myšlenky. Nedokázal jsem si v hlavě udělat pořádek. Jen jsem seděl odtažen co je možná nejdále od mého společníka a s nenuceným zájmem ho pozoroval. I já si za krátkou chvíli získal jeho pozornost a mé oči se na neurčitou dobu setkaly s těma jeho. Pousmál se. Vždy dokázal zvolit ten nejupřímnější úsměv ze všech, ten nejvhodnější, jaký jen mohl být.
,,Světlo z tvého okna ozařovalo celou ulici. Všechno bývá v tyhle hodiny tiché a klidné,'' promluvil, ,,proč i ty nejsi takový?''
,,Jaký bych měl být?'' ptal jsem se hloupě se zájmem v jeho odpovědi.
,,Zápasíš se vším, není to tak?'' zamračil se trochu. ,,Uprostřed moře, uprostřed oceánu. Topíš se v těch nepochopitelných spletích. A celý ten maličký svět skrytý uvnitř tebe,''protáhl si prsty na obou rukách a následně je schoval pod rukávy tmavé mikiny. ,,Bojíš se ho objevit?''
Co nejpečlivěji jsem se mu začal pohledem vyhýbat. ,,Nebojím,'' sykl jsem tiše a polkl. ,,Nebojím se ho objevit. Už jsem ho objevil,'' přivřel jsem oči, abych zahnal slzy. ,,Už dávno,'' dodal jsem.
,,Něco tam je, něco, cos ještě nestihl najít,'' pravil, ,,světlo,''
,,Žádné není,'' odsekl jsem. Líbila se mi melancholická ponurá nálada, kterou se naše konverzace vezla. Ale téma mi přišlo až přespříliš osobní, nerad jsem odhaloval své nezhojené jizvy.
,,Tak si ho vytvoř sám,'' díky perifernímu vidění se mi naskytl jeho ustaraný pohled. ,,Pracuješ na tom, nemám pravdu?''
Neodpověděl jsem. Nijak, ničím. Odmítal jsem použít jakoukoli verbální či neverbální mluvu.
,,Záleží mi na tom, co si myslíš, Tylere,'' dál narušoval krásu naprostého ticha. ,,Proto jsem tady, teď. A proto neodejdu,''
Ačkoli by jeho slova měly mít opačný účinek, bodaly. Bodaly jako ostré, nabroušené nože zabodnuté hluboko v mé ráně, v srdci. Sliboval, ač věděl, že jeho sliby nebude schopen splnit ani v nejmenším. A věděli jsme to oba, to proto jsem o ně nestál. ,,Všichni tohle říkají,'' položil jsem hlavu do svých zpocených dlaní. ,,A všichni odejdou,''
,,Někteří to dělají nedobrovolně,'' řekl tiše a opovážlivě. ,,Stephen by to neudělal, kdyby nemusel,''
A přesně v tento moment vytáhl všechny nože a nechal mě krvácet až do úplného zatracení mé zubožené duše. Nebylo to pouze jméno, které před okamžikem uvedl jako příklad. Byly to vzpomínky bolavější a nemálo lhostejné. Strach, obavy a nostalgie. Přeplněn tím vším jsem se zachvěl. ,,Jdi pryč,'' zašeptal jsem.
,,Ještě pořád nezemřel. Žije a žít bude, dokud si vše nepřipustíš a nepůjdeš dál, Tylere,'' přiblížil se ke mně.
,,Jdi pryč!'' zařval jsem vskutku nahlas a rychlým cuknutím jsem ho od sebe odstrčil. Znovu jsem ucítil kapky potu, jež zcela orosily mé čelo.
,,Tylere, udělej to!'' také zvýšil hlas.
Nechtěl jsem si to nechat líbit, začínal jsem tušit, kdo za tím vším stojí. Nepřítel, jenž představoval minulost polykající budoucnost. Plamen silnější než ten můj. Rozmazaná tvář.
,,Kdo jsi a proč mě chceš mrtvého?!'' zařval jsem přes trhavé záblesky krvavě rudých mříží. Zaslepen žalem, nedostatečnou důvěrou a strachem jsem pomocnou ruku automaticky začal považovat za ruku nepřítele, za ruku vraha. Vše mi splývalo, skutečnost byla v porovnání s vizemi téměř totožná. Ale přeci jsem nyní mezi hlasy neživých a mezi osobami bez tváří uviděl část klidnou a odhodlanou. Část osvětlenou. Dál nebojácně soupeřila s děsivým chladem, jenž obklopoval veškeré dění.
Šeptání ubíralo na hlasitosti, stále jsme však nestáli v pustém tichu. ,,Já nejsem jedním z nich,'' utišil Joshův hlas i zbytek nepokojů. ,,Zdolej vrchol a pokoř hranice, dokážeme to zastavit,''
,,Nejsem si tím jistý,'' vykoktal jsem udýchaně a ustrašeně. ,,Nevidím konec toho všeho,'' zavřel jsem oči a dál nechal stéct několik slz. ,,Odpusť mi,''
**
Probudil jsem se uprostřed prázdné místnosti na ledově studené podlaze. Byl jsem sám, osamocen. Tak, jak tomu bývá většinou. Jen matně se mi vybavoval Joshův odchod, ovšem s lhostejností jsem to svedl na únavu a horečku, jež se stále neměla k ústupu. I přes nepříjemné třeštění hlavy jsem ale dnes měl dost práce, což mě svým způsobem donutilo ke vztyku a následnému zlidštění.
Již oblečen, dojídajíce zbytek snídaně, jsem pohlédl na kalendář visící na holé stěně. Dnes je 15. října, přesně čtyři měsíce.
,,Rozkošná náhoda,'' zamumlal jsem si sám pro sebe. ,,Rozkošně zdrcující,'' opravil jsem se po chvíli.
Takže...po měsíci? Zase?:-D
Omlouvám se, bylo toho na mě v posledních týdnech snad až moc. A také s naprosto čistým svědomím oznamuji, že se v následujících dnech dočkáte nových dílů. Snad vás dnešek moc nezklamal, vím, že je to takové zmatené a o ničem...ale nějaké díly takové být musí, no ne?:-)
Love yaaa, R.!
ČTEŠ
Fix You || Joshler (twenty one pilots cz)
Fanfic,,Veškeré představy, ty kreativně vymyšlené zrůdy žijící v našich hlavách, nás inspirují. Vše, co si dokážeme vymyslet, je skutečné. Nezkoušej mi to vymluvit, příteli.''
