Listen to Your Heart [Starkid Fanfikce]

I. Čokoláda!

Právě jsem dodělávala seminárku do žurnalistiky. Z hlavy se mi kouřilo, možná dokonce i z nosu. Zřejmě se ze mě stal velšský zelený drak. Unaveně jsem sebou plácla do postele a uvažovala nad tím, jestli přežiju tenhle rok. Začala jsem upadat do melancholie, a to byl poplašný signál, musela jsem si dát čokoládu. Ale když jsem si v duchu spočítala, kolik kroků budu muset udělat, tak jsem nahlas odfrkla. Z horních výšin se ozvalo chrápání. Na vrchní posteli nahlas oddechovala moje spolubydlící. Stephanie opět hlasitě zachrápala a převalila se na druhou stranu postele. Z okraje postele jí vykukovala ruka s oranžově nalakovanými nehty. Nad tím jsem jen přetočila oči. Ještě chvíli jsem jenom ležela, nic se mi nechtělo dělat, jen usnout a spát až do Vánoc. Stačilo by se probudit a začaly by ty nejkrásnější svátky.

Bohužel, musím vypracovat jednu práci, ale pak bude konečně volno! S nechutí jsem se posadila a uložila práci. Zaklapla notebook a odnesla ho na svůj stůl. Přešla jsem do menší místnosti. V koupelně jsem si pročísla svoje tmavě hnědé vlasy a ještě chvíli jsem sledovala svůj obličej. Pod jemně blankytnými oči se rýsovaly tmavě modré kruhy ospalosti a starostí. Kulatý obličej s hustými vlasy, které splývaly až po ramena. Povzdechla jsem si a dala si osvěžující sprchu. Už oblečená v pyžamu jsem si lehla do postele a s potěšením usnula.

Bylo to ráno jako každé jiné. Ostrá bolest doprovázena silným třísknutím. Steph právě hodila budík o zeď. „Víš, že kdybych měla počítat, kolikrát si hodila tím budíkem, nestačily by mi prsty na jedné ruce?" pronesla jsem unaveně.
„Máš ještě jednu ruku, ne?" a seskočila z postele. Stephanie měla dokonalé tělo. Ne, vážně. Oblékala se tak, aby zdůraznila svoje poprsí a úzký pas. Blonďaté vlasy dlouhé až po lopatky mě úhledně učesané, hned jak vylezla z postele. Hodně dbala na svůj vzhled, někdy až příliš. Okamžitě se vrhla ke skříni a nahlas promlouvala co na sebe. Já jsem s radostí vzala triko s nápisem ‚I date only with wizards' a džíny.

„To jako půjdeš v tomhle ven?" zeptala se podezřele a malovala si dál oční linky.

„Ehm, ano, nějaký problém?"

„Já jen, že moc kouzelníků na světě není, počkat vlastně žádný neexistuje," dodala podle. Sáhla jsem pod polštář a vytáhla hůlku, která si mě vybrala. „Zopakuj to a roztrhám tě na kousíčky!" přiložila jsem jí hůlku pod krk. Hlasitě se rozesmála a řekla, že se stejně nic nestane. Poraženě jsem hůlku stáhla a schovala na bezpečné místo. Nenáviděla jsem, když zpochybňovala moji víru. Stephanie nebyla hotová a já už vyrážela do školy. Oblékla jsem si černý kabát, který byl strašně nepohodlný ale každá říkal že...

„Páni, konečně něco co sluší!" řekla Steph a dál se věnovala sama sobě. Ano, přesně tohle. Přes rameno jsem si přehodila tašku s notebookem a bez rozloučení odešla do školy.

Ach bože, potřebuju čokoládu! Škola je jako Azkaban, vysával ze mě radost. A teď musím ještě do knihovny udělat si zápisky. Sníh se snášel na celé okolí a všude za sebou zanechával bílou peřinu. Pouze já jsem jeho dokonalost překazila svými otisky bot. Opřela jsem se o dveře vedoucí do knihovny. Pozdravila jsem vrátnou a zamířila k oddělení žurnalistika. Knihovna je vážně obrovská a neznalý člověk by zde snadno zabloudil. Ha, mám tě pětiset stránková kniho! Odebrala jsem se k nebližšímu stolu a zapnula počítač. Tak, mozku pokud tohle zvládneš do hodiny, dostaneš za odměnu hrnek horké čokolády. Výzva přijata!

Sice to nebyla hodina, ale i tak si zasloužil čokoládu. Na nebi se stačilo setmít, pouliční lampy zářily jako světlušky. Knihy jsem zabalila společně s počítačem a šla si pro sladkou odměnu. Pod širým nebem už přestalo sněžit, zato foukal nepříjemný vítr. Měla jsem namířeno k autobusové zastávce na konci ulice. Snad stihnu ten v půl páté. Naneštěstí jsem to stihla jen o vlásek. Autobus nacpaný k prasknutí a zapáchal potem. S neutrálním výrazem jsem řidiči ukázala průkazku. Prohlédl si mě a hlavou naznačil, abych šla dál. Cesta trvala asi čtvrt hodiny a vydělala jsem několik modřin od nezdvořilých cestujících. Konečně jsem mohla vystoupit. Před zrakem se mi rozprostíralo obchodní centrum ověšené blikajícími světýlky. Došla jsem do hlavního vchodu a hned jsem chtěla jít zpět. Tolik lidí na jednom místě? Není tohle nějaké malé město? Kromě lidí zde byli vánoční ozdoby jako jmelí, soby, elfové a Santa. Postesklo se mi po mé rodné zemi s Ježíškem a s žádným obézním Gandalfem v červeném.

Protlačila jsem se k eskalátorům do druhého patra. Zahnula jsem za roh a spatřila kavárnu, kterou jsem tak zbožňovala. Rychlou chůzí jsem zabrala poslední volný stůl a uvolněným úsměvem si objednala velký hrnek horké čokolády. Sundala jsem si kabát a pozorovala jsem proudy lidí. Za minutku mi donesly hrnek plné tmavé tekutiny. Nedbala jsem na varovný signál kouře a plným douškem jsem doplnila hladinu cukru. Popálený jazyk jsem brala jako malou okolnost, která se dala přehlédnout. S hrnkem v ruce jsem dál sledovala lidi. Najednou jsem zahlédla známou tvář a jednu neznámou tvář. Není to...? Bože, to je Brian Rosenthal! Oči jsem ukotvila na jeho obličeji. Mířil do kavárny a nebyl sám. Držel kolem pasu dívku. Mírně mi pokleslo srdce, ale zároveň jsem začala plašit, aby si nesedli hned vedle mě.

Chtěla jsem ho požádat o podpis, ale to bych nesměla být tak stydlivá. No, alespoň jsem ho viděla. Nenápadně jsem je okukovala. Objednali si a čekali. Brian najednou vytáhl mobil, políbil dívku na tvář a odešel telefonovat. Pořádně jsem onu holku prohlížela, a asi déle než normálně protože se otočila mým směrem. „Emmm...můžu nějak pomoct?" Několikrát jsem se ohlédla, jestli vážně mluví na mě.

„No...já...ty se znáš s Brianem Rosenthalem?" zeptala jsem se.

„Jo, znám, proč? Ty ho taky znáš?"

„Vy spolu chodíte?" Ta slova mi z úst vyletěla takovou rychlostí, že jsem chvíli uvažovala, jestli jsem se vážně zeptala. No jo, mozek rychlejší než pusa.

„Ne, on... on je můj bratranec." Řekla a na tváři se jí rozlila červeň.

„Já... já jsem velká fanynka. Miluju Starkid," přiznala jsem se.

„Nedivím se ti, jsou úžasní." Odpověděla s úsměvem. „Jsem Lili," řekla a natáhla ke mně ruku. Sekundu jsem ji pozorovala, ale pak jsem podala i tu svou. „Já jsem Andy," pronesla jsem tiše. Potřásly jsme si a Lili mi hned dala nabídku. „Jestli chceš, tak tady ještě chvíli počkej, Brian se vrátí a přijde i Joey, Lauren a Walker. Můžete se seznámit."

Pane bože, to jako vážně? Ne, vážně je uvidím na vlastní oči? „C-cože? Vážně můžu?" vyvalila jsem oči a zrychlil se mi tep.

„Samozřejmě, budou rádi, že potkají dalšího fanouška," řekla s úsměvem. Přikývla jsem a přendala jsem si židli k jejich stolu. Nervózně jsem hleděla do svého šálku a čekala, co se bude dít.

~~~~~~~~~

Zdravím vás! :) Tahle povídka vznikla společně s jednou další od mé kolegyně :D Je z pohledu Lili a doporučuju abyste si jí přečetli, budete mít větší přehled. (a ty povídka je vážně skvělá :D ) 

https://www.wattpad.com/story/58199836-heal-my-soul-starkid-fanfic