Listen to Your Heart [Starkid Fanfikce]

III. Satanský čaroděj

Ráno jsem se probudila s nepříjemným pocitem. Za pár hodin jsem se měla sejít s Brianem. Upřímně, bylo to vlastně moje první rande. Nikdy mě nikdo nepozval, a možná jsem byla vděčná. Tyhle situace mi nebyly obzvlášť příjemné. Taky to možná mělo co dělat s tím, že si mě většinou nikdo nevšímá.
Vylezla jsem z postele rovnou do sprchy. V koupelně jsem se dívala na svůj odraz v zrcadle. Prohrábla jsem si vlasy a uvažovala co s nimi. Nakonec jsem je jenom rozčesala. Otevřela jsem šuplík a nakoukla. Byla tam kosmetická taška s líčidly. Odvážila jsem se vzít do ruky rtěnku, ale pak jsem ji hned hodila zpět. Všimla jsem si u dveří osoby, která se opírala o futra. Ruce založené a na tváři pohrdavý výraz.
,,Kam máš namířeno takhle po ránu?"
,,To ti může být jedno, nemyslíš?" řekla jsem mile.
,,Že máš rande? Copak on existuje někdo kdo by tě měl rád?" provokovala dál. Na otázku jsem nereagovala a šla se obléct.
,,Přestaň mě ignorovat, chci vědět detaily. Má alespoň trochu rozumu? Protože jestli nějaký má, tak tě hned odkopne jako shnilou bramboru."
,,Promiň, ale já nejsem ty."
,,To vážně nejsi, jinak bys byla alespoň trochu hezká."
Proč tuhle zrůdu musím trpět? Opět na mě měla nějaké kousavé poznámky, ale prošlo mi to uchem dovnitř a zase ven.
    Oblečená stejně jako včera, až na svou mrzimorskou šálu, jsem šla na autobus. Prošla jsem kolem lidí, kteří leželi na schodech a v ruce drželi flašku alkoholu. Nad tím jsem jenom protočila oči. Z nebe padaly všelijaké vločky a usazovaly se mi na vlasech. Cesta byla čerstvě odmetená a bylo vidět, kde na nás čeká past v podobě ledu. Na autobusové zastávce nikdo nebyl. Stála jsem uprostřed zimy a 1šla vstříc osudu. Z mého zamyšlení mě vyrušil klakson auta. Modrý Ford stál na cestě, z výfuku se mu kouřilo a okna se ještě nezbavila námrazy. Z okýnka se vykláněla žena. Prošedivělé vlasy naznačovaly, že má svá nejlepší léta za sebou. Vrásky se snažila skrýt make-upem, zelené oči mě pozorovaly a z rudě namalovaných rtů se ozval hlas, který jsem dlouho neslyšela, a ani nechtěla slyšet. „Ahoj Andrejko, čekáš na autobus?" Ani jsem nestačila Alici odpovědět a hned mi nabídla, že mě sveze. Alice byla něco jako moje teta. Když jsem tady poprvé přijela, tak si mě zvala pod dohled. Ano, byla jsem jí vděčná, že se o mě starala, ale zároveň se mi stýskalo po domovu. Nesnášela jsem na ní, jak mi vnucovala svoje názory a víru. Proto jsem hned po střední odešla na koleje.

„Ne, díky," utrousila jsem.

„Kam jdeš?"

„Do obchodního centra, proč?"

„To super, mám cestu kolem. Nasedej!"

Nechtělo se mi s ní hádat tak jsem si sedla vedle ní. Vnitřek auta zřejmě dlouho neviděl žádný čisticí prostředek. Na zpětném zrcátku se houpal křížek. Auto se rozjelo. Alice se na mě podívala a zeptala se na školu. Odpověděla jsem jako každý jiný žák.

„A pořád uctíváš toho satanského čaroděje?" Tím asi myslela Harryho Pottera.

„Já ho neuctívám, jen ho mám ráda," zakončila jsem debatu a pozorovala, jak cesta kolem nás ubíhá. Když mi zastavila, řekla, že mě bůh vidí.

„Dík za odvoz, sbohem." Třískla jsem dveřmi a rychle odešla.

Nákupní centrum bylo poloprázdné, přesně jak to mám ráda. Bylo za deset minut deset, akorát na čas.

Kavárnu jsem měla nadohled, uvnitř jsem měla malinkou dušičku, tak moc jsem byla nervózní. Trochu jsem zpomalila. Za sebou jsem slyšela kroky. Bezva, už se to začíná hromadit. Na očích mi přistály něčí ruce. Hlas mi lahodil k uchu. „Hádej kdo?"

Pousmála jsem se. „Nemáš v plánu se přisát na moji duši?" Ruce jsem sundala ze své tváře a otočila se na Braina. Usmíval se od ucha k uchu.

„Rád tě vidím." Měl na sobě bílo triko s potiskem a džíny. I když, by někomu přišlo jako normální oblečení, přišel mi v tom strašně hezký. Nebo to nebylo tím oblečením?

„Já tebe taky," zčervenala jsem, „nepůjdeme?" naznačila jsem rukou ke kavárně.

Objednala jsem si cappuccino a Brian espreso. Číšnice odešla a následovalo ticho. Oba dva jsme si hleděli do očí. Načala jsem konverzaci: „Tak, jaké to je bydlet s Joeym?"

„Záleží jakou má náladu," zasmál se, „a zpívá si ve sprše. Stačí se jen zaposlouchat do té melodie, už ji nezbavíš."

„To znám. A můžu mít jednu otázku?"

„Už si ji použila, ale můžeš mi dát ještě jednu," mrkl na mě. Na to jsem se usmála.

„Jak to vůbec všechno začalo? Starkid a to všechno?"

„Je to na dlouho," povzdechl si, „a já tě nechci zatěžovat."

„Máme čas, ne?" naklonila jsem se a položila ruce na stůl. Brian si mě prohlédl a odhodlal mě vzít za ruku. Ucukla jsem. Zaraženě se na mě podíval. „Já, víš... pro mě není příjemný žádný cizí kontakt. Promiň, já nejsem na to zvyklá," omluvně jsem ho pozorovala.

„Vždyť si musela stovky schůzek," řekl jemně.

„Odečti od té stovky číslo sto," řekla jsem upřímně, „ale nechci se o tom teď bavit." Respektoval to a dal se do povídání o Starkidu. Strašně příjemně se poslouchal. Dokázala bych ho poslouchat hodiny. Zrovna vyprávěl, jak se Lauren snažila pokořit rekord v pojídání hamburgerů. Rozhodla jsem se posunout svou ruku na tu jeho. V dlani jsem cítila něco jako malinké jehličky. Brian přestal mluvit a těkal očima mezi mnou a našima rukama. Dlaň mi stiskl a oba jsme si několik minut jenom navzájem hypnotizovaly oči.