Listen to Your Heart [Starkid Fanfikce]

II. Profesor ekonomie

Uběhly asi dvě hodiny, když jsme se uráčili ukončit debatu. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Já znám Joeyho, Briana, Lauren a Walkera, a samozřejmě Lili. Holka to byla strašně milá, ukecaná a pořád měla na rtech úsměv.

Zaplatila jsem za svojí denní dávku cukru a zahleděla jsem se na moje nové přátele. Nějakým způsobem mě to táhlo k vysokému hnědookému mladíkovi. Brian si zase pročísl vlasy a otočil se na mě. Usmál se a rukou naznačil, abych k nim přišla.

„Andy, dáš nám svoje číslo? Abychom se mohli domluvit na tu párty, nebo se zase někdy sejít?" zeptal se Walker za všechny. Srdce mi radostí poskočilo.

„Em, no... no jasně," řekla jsem potichu. Nesnáším svoji stydlivost! Nadiktovala jsem jim telefon a zároveň si oblékla kabát. Nechtělo se mi jít na kolej, ale konečně mám volno. Společně jsme došli před kavárnu a každý šel svým směrem. Já jsem šla sama na autobus, naprosto ponořená do svých myšlenek jsem vyrazila na opačnou stranu. Uvědomila jsem si to, až v polovině nákupního centra a dostat se zpátky k zastávce mi trvalo čtvrt hodiny.

V pokoji nikdo nebyl nalezen. Stephanie zřejmě byla na nějaké státem zakázané párty. Upřímně mi bylo jedno, kde se právě teď nachází, ještě by si ze mě utahovala, že jsem přišla později než normálně.

Dopracovala jsem se k posteli a sedla si. Zaposlouchala jsem se do zvuků, které byly slyšet přes zdi. Smích, nějaká hudba a hlasité vzdychání. Přetočila jsem oči a šla si dát sprchu. Otevřela jsem dveře a s výkřikem jsem je zase zavřela.

„Andy! Neumíš zaklepat!?" ozval se hlas mojí spolubydlící.

„Promiň, já jsem nevěděla, že naše koupelna je veřejný místo," pronesla jsem poněkud ironicky.

Z koupelny vylezla Stephanie s rozcuchanými vlasy a blaženým výrazem na tváři.

„Tak teď to víš. A vůbec, kde jsi byla?"

„Nevypadáš, že by ti moje společnost chyběla. A kdo to je tentokrát? Mike, Louis nebo James?" zeptala jsem. Odpovědi se mi dostalo, když chlap vylezl ze dveří.

„Aha. Dobrý večer pane profesore," řekla jsem mile. Můj profesor na ekonomiku, jak milé.

„Dobrý, slečno..." začal a hned odešel pryč.

Já jsem na Stephanie hodila vražedný pohled, ale můj pokus o vraždu zničilo vyzvánění mobilu. Volalo mi číslo, které jsem neznala. Zvedla jsem to a řekla typické „Haló? "

„Andy? Tady Brian," ozvalo se z mobilu.

„Ehm, ahoj Briane. Stalo se něco?" zeptala jsem se starostlivě.

„Ne, všechno je v pohodě. Já jen..." Najednou bylo ticho. Steph mě se zájmem pozorovala.

„Kdo je Brian?" Bez odpovědi jsem odešla na chodbu.

„No, Briane, jsi tam ještě? "

„Ano. Víš, já jsem se chtěl jenom zeptat, jestli bys někdy nechtěla zajít na kávu?" řekl na jeden dech.

To... mě zve na rande?! Ne, já nemůžu jít.

„Ráda bych." Slyšela jsem sama sebe, jak to říkám. Očividně se mu ulevilo, protože zněl šťastně.

„Dobře. Měla bys čas zítra dopoledne?"

Takhle brzo? „Klidně, tak třeba v deset v kavárně?"

„Dobře, budu se těšit. No... tak dobrou a hezké sny." Naprosto věřím, že se u toho telefonu usmíval.

„Hezké sny i tobě, Briane."