Listen to Your Heart [Starkid Fanfikce]

XIII. Nepříjemný rozhovor

Chtěla jsem se prospat a nechat mozek, aby mi dal nějaký pěkný sen. Ale bohužel mě vzbudil můj milovaný. Nesnáším, když si nevypnu mobil!

"Potřebuju tě!" ozval se její hlas. Rozespale jsem uvažovala, co se děje.

"Co se děje?" vyslovila jsem svojí myšlenku.

"Musím s tebou mluvit."

"O co jde?"

"Teď ti to nemůžu vysvětlit. Po telefonu se o tom mluví špatně."

"Za půl hodinu jsem u tebe." Spíše za hodinu, podle toho jak moc jsem unavená.

Stála jsem před dveřmi a zazvonila. Vyletěla ze dveří jako papírový čertík z krabičky. Silně mě svírala kolem krku a nevypadala, že by mě chtěla pustit.

Tuším, že máme problém.

______

"Kdy je ten soud?" zeptala jsem se.

"Už dva dny po Novém roce. Nemám už ani týden." Zašeptala a na obličeji se ji objevil vyděšený obličej.

"Stejně jsi už v tu dobu měla být doma, ne?" zeptala jsem se opatrně.

"No... ne tak úplně. Teda, podle původního plánu jo, ale..."

"On snad existuje i jinej plán?" řekla jsem zvědavě.

"Zítra po představení jsem se chtěla Briana zeptat... no víš... jestli bych tady mohla zůstat."

Nějakou chvíli jsem ji pozorovala, zda mluví pravdu. Musela jsem se usmát.

"To jako vážně? Zůstaneš tady? Napořád?" Křičela jsem nadšeně.

"No, přemýšlela jsem o tom. Domů můžu zajet kdykoliv. Poslední semestr dodělám dálkově a přiletěla bych jenom na státnice. Všechno ostatní mám hotový a doma mě vlastně nic nedrží." Bylo vidět, že vzpomíná na starý život.

"Víš ale, co to znamená, ne?" zeptala jsem se smutně.

"Tuším, kam míříš."

"Musíš to Brianovi říct. Nemůžeš se jenom tak na několik týdnů ztratit a tvrdit, že doma jenom balíš. Musí o tom vědět, jestli s ním máš bydlet natrvalo."

Ticho se rozprostřelo.

"Neodpustil by ti, kdybys mu tak dlouho lhala." Řekla jsem už téměř šeptem.

"Tak to bych si měla začít trénovat proslov..." odpověděla mi a dopila svůj šálek čaje.

Další minuty jsme jen beze slova hypnotizovaly koberec.

"Když už jsme u těch vážnejch hovorů..." nakousla téma, které jsem nechtěla slyšet.

"... co se stalo o Vánocích?" Zarytě jsem mlčela a založila si ruce.

"Vážně? Já ti tady vysypu svůj životní příběh a ty mi ani neřekneš kvůli čemu jste se pohádali?" Řekla káravě. 

"Prostě to nejde. Nezvládnu to." Rozhodila jsem rukama a zabořila se do opěradla pohovky.

Lili vypadala zmateně. "Vypadali jste tak v pohodě." Zamumlala.

Cítila jsem jak mě v očích pálí slzy. "Víš, jak si vždycky představuješ, ty nekrásnější výjevy toho, co se ti jednou může stát? Že jednou najdeš někoho, kdo ti bude rozumět a další podobně hluboký blbosti?"

"Jo, o tom něco vím..." řekla velmi pomalu a potichu.

"Takže, jsem si myslela, že to bude Brian ale..." zasekla jsem se a pomalu dýchala. "Já to nedokážu. To, že se mnou pořád bude a bude se mě ptát na moje pocity...To nedávám. Neumím to, jsem od mala uzavřená a nejde to změnit."

Trochu si povzdechla. "Brian tě má vážně rád." 

Zkoušela mě ještě přemluvit, ale byla jsem rozhodnutá. "Já jeho taky, ale asi trochu jinak."

"Měla bys mu to říct. Je to hodnej kluk. Pochopí to. Hlavně, ať už se netrápí."

"Jo, vypadá to, že obě máme něco, co bysme mu měly říct." Pousmála jsem se.