Listen to Your Heart [Starkid Fanfikce]

XIV. Nepříjemný rozhovor č. 2

Když jsem dorazila na kolej, přemýšlela jsem jestli bych to měla Brianovi říct. City řvaly, že ne. Ale logika, že ano.

Ležela jsem na posteli, a neměla jsem daleko k slzám. Nervózně jsem si skousávala ret, skoro až do krve. Po chvíli jsem ucítila železitou tekutinu v puse. Přece jenom jsem si ho rozkousla.

Neměla jsem náladu vůbec žít, nebo cokoliv jiného dělat. Nevím jak dlouho jsem ležela nebo spala, ale v okně se objevila půlka měsíce, když jsem zvedla pohled. 

Vycucaně, jako mrtvola, jsem se svalila na zem a doplazila do koupelny. Hodila si studenou sprchu a objednala pizzu. 

Přežvykovala jsem trojúhelníček sýrové pizzy a čučela na mobil. Mám - nemám?

Vydechla jsem proud vzduchu a vzala mobil do ruky. Napsala zoufalou SMS a odeslala příjemci.

Ahoj. Až skončíš s rozhovorem s Lili, musím ti něco říct. Sejdem se u vás před bytem. - Andy

Přejela jsem si jazykem přes zaschlou krev a začala panikařit.

***

Stála jsem před jejich domem a sledovala světla jak září z oken. Snášely se na mě vločky a tvořily bílou vrstvu na hnědých vlasech a černém kabátu. Nervózně jsem kopala do sněhu kolem. Už nějakou tu chvíli jsem na něj čekala ale nepřicházel.

S velkou dávkou paniky jsem vzala mobil a zavolala Lili. Nevím, proč jsem s ní chtěla mluvit. Ale potřebovala jsem podporu. Bohužel mi to položila. V duchu jsem zanadávala, ale stejně jsem jí chápala. Potřebovala být sama. 

Po pár minutách se venku objevil Brian. Přišel k brance a založil si ruce na prsou.

"Co chceš?" Zněl odměřeně. 

"Já...musím ti to celé vysvětlit," odpověděla jsem nejistě.

"Není třeba. Prostě nezvládneš se mnou být, chápu to."

"Tak to není!" Zakřičela jsem zoufale.

"Tak jak teda?" 

Ošila jsem se a rozhlédla kolem, kdyby se tu náhodou objevil.

"Cítím se hrozně, ale asi přišel čas jít s pravdou ven."

"S pravdou...?" Nechápal.

"Kdysi, ještě když jsem žila v Česku tak jsem poznala úžasného kluka. Rozuměli jsme si. Ale po pár měsících se změnil. Myslel si, že jsem jenom jeho. Zakázal mi bavit s kamarády, hlavně s kluky. Poslechla jsem ho, protože jsem ho milovala. ALe pak to už šlo do extrému. Nesměla jsem chodit domů. Musela jsem být jen u něj. Jednou, když jsem bez jeho vědomí odešla domů tak strašně zuřil. Zavolala mi, že si prý musíme promluvit. Nevědomky jsem mu pomohla udělat jeho zákeřný plán," začala jsem chraptět, jak jsem se snažila zastavit pláč.

"Když jsem dorazila na místo. Nebyl tam. Okamžitě jsem běžela domů a tam..." Zasekla jsem se a začala plakat. Brian naproti mě stál a nechápavě mě pozoroval.

"Mí rodiče...byli mrtví. Zavraždil je, aby jsme mohli být jen spolu. Leželi tam na podlaze a on se smál..." Brian mě okamžitě objal. Několik minut jsem mu brečela do náruče. Otevírat znovu tuhle ránu, nebylo nic pěkného. Znova jsem to všechno viděla, jako by to bylo včera.

"A co s tím..." Skočila jsem mu do řeči.

"Hned po tom jsem zavolala policii a všechno možné. Dali ho do vězení na patnáct let. Ale já jsem to nedokázala vydržet. Tak mi změnili jméno a poslali do Ameriky." Brian na mě nevěřícně hleděl.

"Jmenuju se Melánie, těší mě," sklopila jsem pohled, "a proto nedokážu s nikým být. Mám strach, že by tě našel a ... znova to prožít nechci."

"Vždyť je ve vězení!"

"Pustili ho," zašeptala jsem.

"Jakto?!" vykřikl zděšeně.

"Uhrál to na psychicky narušeného, nebo co." Opět jsem mluvila do sněhu kolem, bála jsem se podívat Brianovi do očí. Přece jenom jsem musela.

Měl tam lítost a vztek.

"Prosím, dělej, že jsi to nikdy neslyšel. Prostě jsem Andy a minulost je za mnou. Ale nemůžu s tebou být, snad to chápeš..." 

Brian se podíval někam za mne a z výrazu jsem pochopila, že přemýšlel. Pak mě opět vzal do náruče.

"Chápu tě. Chce to čas. Já si počkám." To mě vyděsilo. Ta poslední věta, zněla jak od Denise. Vytrhla jsem se z jeho sevření a vykřikla: "Ne! Nechápeš to!" Otočila jsem od něj a vyběhla k autu. 

Dupla na plyn a rychlostí Potlouku zmizela z dohledu.