Listen to Your Heart [Starkid Fanfikce]

IV. Špatný den

Procházeli jsme se zasněženým parkem. Ruku v ruce. Uchváceně jsem pozorovala bílou kouzelnici, co všechno dokázala na přírodě. Stromy povlečené do bílých hávů, tráva lesknoucí se jako křišťál. Posadili jsme se na lavičku a bavili se o všem možném. Vedle nás si přisedl chlapec, měl asi sedmnáct nebo osmnáct. Byl oblečen dost chatě, vzhledem k tomu jaká byla zima. Jenom seděl. Nevěnovala jsem tomu pozornost a to byla chyba. Cítila jsem, jak mi začal sunout ruku do tašky. Hledal v ní peněženku. Ušklíbla jsem se.

„Briane, počkej chvilku," řekla jsem mile. Strčila jsem ruku do vnitřní strany kabátu a nahmatala vystřelovací nůž. Seběhlo se to rychle. Vytáhla jsem ho, otevřela a přiložila ho chlapci na žílu u loktu.

„Hledáte tam něco? " zeptala jsem se, aniž bych se na něj podívala.

Zaraženě hleděl na nůž a na mě. Polknul a pomalu vysunul ruku z tašky.

„Ne, já jsem spletl, Promiňte." Vyběhl pryč a ještě stihl na mě zařvat nadávku, kterou jsem přehlédla.

„Ještě jsem neviděl žádnou holku, která by u sebe měla nůž, " prohodil Brian. Nevypadal obzvlášť šťastně ale ani nevypadal pobouřeně. Na tváři neměl žádný výraz. Ne, nemůžu si dovolit ohrozit jeho život.

Kdyby to zjistil, zabil by ho. A pak ještě mě.

Vstala jsem a schovala svou zbraň. Bylo mi hrozně, že jsem to nechala dojít tak daleko.

„No, já... dneska to bylo fajn, zopakujeme si to brzy, já ti zavolám," řekla jsem do ticha kolem nás. Vzhlédl a přikývl. Vypadalo, že vůbec nevnímá, co říkám. Šouravým krokem jsem se vydala do centra. Měla jsem pocit, že se čas zastavil, nebo zpomalil. Auta kolem mě projížděla rychlostí šneka. Vítr ustal. Vteřinová ručička se sekla a nemohla jít dál, nemohla dokončit okruh jedné minuty.

**

„Špatný den?" zazněl hlas. Ležela jsem na posteli, hlava zabořená v polštáři. Myslí se mi všechno přehrávalo. Od začátku, až do teď. Bylo mi do breku, zároveň se mi chtělo řvát. K čemu by to bylo? Nikdo kdo by mi od toho pomohl. Nikdo kdo by mi zmenšil tíhu starostí.
Špatný den? Dobrá otázka. Byl opravdu špatný? Ne, nebyl. Byl fajn, ale nevím co teď.

„Co myslíš?" zamumlala jsem do polštáře. 

„Že ti na prvním rande nedal." S úsilím jsem se usadila a podívala jsem se na Stephanie. Propalovala jsem ji pohledem.

„Tohle si o mě myslíš?" zvýšila jsem hlas. Zapálila si cigaretu a vypustila kouř. „Musíš tady kouřit? Víš moc dobře, že to nesnáším!"

„Takže špatný den?"

„Jo, díky tobě!" vykřikla jsem a odešla pryč. Nezapomněla jsem za sebou pořádně třísknout dveřmi. 

**

Přišel nový týden. Týden, který obsahoval Štědrý den. Pamatuju si, jak jsem se jako malá strašně těšila. Ale čím víc stárnu, tím víc se na ně těším jenom kvůli tomu, že mám volno. Stephanie konečně vypadla domů za rodiči. Měla jsem pokoj jenom pro sebe. Věděla jsem, že škola je ještě daleko ale i tak jsem se trochu učila. Stejně jsem neměla nic na práci.

Četla jsem si v odborné knize. Písmenka poletovala, nemohla jsem přečíst jediný smysluplný slovo. Pořád jsem se nějak zadumala k Brianovi. A pak přišlo menší bodnutí v oblasti břicha. Ostrčila jsem knihy z postele a lehla si. Moje oči sledovaly dřevěné prkna od vrchní palandy. Přitáhla jsem si peřinu víc k tělu. Krev mi proudila a já na sobě pocítila únavu. Spánek na mě zaútočil a já se nebránila.

Probudilo mě vyzvánění mobilu. Protrhlo to moje snění. Jako když roztrhnete papír. Volala mi Lili. Posadila jsem se. „Lili?"

„Ahoj, chtěla bych s tebou mluvit," ozvalo se.

„Stalo se něco?"

„Ne... asi ne. Stalo se něco na tom rande? Brian se mnou nemluví."

„Ehm...nejsem si jistá."

„Neříkej, že se mnou nemluvíš ani ty... Notak, vyklop to, Brian se zavřel do pokoje a nechce k sobě pustit ani Joeyho..."

„Aha. No všechno mi přišlo v pohodě. Odpoledne jsme šli ven a no jeden týpek mi chtěl vzít peněženku a já jsem tak nějak přiložila kudlu k ruce. Nevím, jestli jsem to pokazila nebo...já nevím.

„Děsivý...," řekla, „nechtěla bys mu zavolat? Třeba by ho to povzbudilo."

„Já...já bych chtěla, ale nemůžu." Povzdechla jsem si.

„A řekneš mi proč?" zeptala se opatrně.

„To se těžko vysvětluje. Někdy ti možná řeknu, ale ne dneska. Pořád je to čerstvé..." Už zase je mi do breku.

„Dobře, promiň... Ale doufám, že to spolu nějak vyřešíte. Slíbíš mi alespoň, že popřemýšlíš nad tím, že mu zavoláš? Prosííííím!"

„Slibuju." Vstala jsem a začala přecházet po pokoji.

„Díky. Dobrou noc."

„Dobrou."

Zavěsila. Brian nemluví ani s Joeym? Asi bych mu vážně měla zavolat. Vyhledala jsem jeho číslo a chtěla ho zmáčknout. Kousla jsem se do jazyku, protože jsem se cítila nešťastně. Překonala jsem to. Zvednul to, ale bylo tam ticho.

„Em, ahoj," řekla jsem opatrně.

„Ahoj." Zněl divně. Něco mezi smutkem a zlostí.

„Já, jsem se chtěla jenom zeptat jestli...jsme v pohodě." Bože, co mám sakra říkat?

„Jo, proč...proč bychom neměli?"

„Včera jsi vypadal divně. Můžu...můžu za to já?"

„Ne! Ty za to nemůžeš. Neměj strach, jsem v pohodě." Usmála jsem se.

„Dobře tedy."