Touch Of Darkness

1

5. září

Myslím, že mě někdo sleduje. Ne, asi je to blbost, jen se posledních pár dní cítím divně. Skoro mi připadá, jako bych sem už nepatřila. A to je taky blbost. Co to se mnou dneska je? Fell's Church je město, ze kterého jsem jak živa nevytáhla paty, proč bych tady neměla být doma?
Asi jsem posledních pár dní jen špatně spala. To je možná ono. Mám depresi ze začátku školy a tak si vymýšlím, že mě někdo sleduje. Jo, tak to bude. Navíc, kdo by sledoval někoho, jako jsem já? Hlavně proč?
Nepatřím k těm zajímavým lidem ze školy. Kdyby někdo sledoval Agnes Clarksonovou, to bych pochopila. "Královna školy" by byla pochopitelná, nebo někdo z její vrstvy.
Tohle mi dokazuje, že jsem pod dnešní datum napsala hroznou blbost. Pravděpodobně to zaškrtám nebo vytrhnu list. Nebo si to nechám, abych se za pár let mohla smát vlastní paranoie.
Dneska začíná škola.
Nechci tam. Pořád doufám, že se tam přece jen objeví Ashley a celé její stěhování by tedy byl jeden hloupý vtip, ale tak to nebude. Teď už budu mít ve škole a vlastně i městě jen jednu kamarádku, Elis.
Nějak to zvládnu, ostatně jako vždycky.
Dnešek bych si neměla kazit. První den školy není tak hrozný. Navíc, zítra mi bude sedmnáct, konečně.

Odložila jsem propisku a podívala se na budík, který ležel na nočním stolku. Ukazoval sedm hodin. Zaklapla jsem deník a schovala ho do desek v tašce. Když už jsem byla z postele venku, zamířila jsem do kuchyně, kde se můj táta snažil o palačinky, ale jediné, k čemu to bylo dobré, bylo pobavení mé devíti leté sestry Jane.

"Dobré ráno," pokusila jsem se znít spokojeně a docela se mi to dařilo. "Ahoj." odpověděli mi sborově, načež se začali smát.
Posadila jsem se ke stolu a táta přede mně položil talíř s palačinkou. Nebylo to tak hrozné. Bylo to s marmeládou i dobré. Naposled byly palačinky tak připálené, že jsme je radši ani nezkoušeli jíst.

"Máš na zítra nějaký plán?" zeptal se táta, když jsem se natahovala pro nášup. Pokrčila jsem rameny "Možná někam zajdu s Elis." odpověděla jsem a zakousla se do palačinky. Měla jsem docela hlad, ale skončila jsem u dvou.
Když jsem dojedla, vyběhla jsem schody do patra, kde jsem měla pokoj a šla do koupelny.

Provedla jsem ranní hygienu a pak se na sebe podívala do zrcadla. Věděla jsem, co tam najdu, ale stejně jsem se podívala. Štíhlá nevýrazná holka. V hnědých vlasech se občas mihl zrzavý pramínek. Melír mi udělala Ashley před půl rokem, kdy se rozhodla, že svoje vlasy trochu zpestří. A já byla poblíž. Teď bydlí v Kanadě.

Bylo mi smutno, když jsem si vzpomněla, že tady už nebude, ale tím se nemůžu užírat do nekonečna. Nahodila jsem úsměv a v zrcadle zkontrolovala, zda nevypadá moc hraně. Potom jsem na sebe rychle naházala oblečení a vypadla z domu.

Nemusela jsem spěchat, jelikož jsem měla čas a škola nebyla daleko. Nachvilku jsem zastavila před Elisiným domem. Věděla jsem, že tam bude. Do školy jsme vždy chodily spolu - ještě jsme chodily k Ashley - už od mala. A když některá z nás byla nemocná a tak, prostě zavolala. Byla to naše rutina pro všední dny.

"Ahoj," vypískla Elis, když se obouvala ve dveřích. Hodila po mě jednu svou botu, já jí kupodivu chytla, a skákala ke mě po jedné noze, na které měla jen ponožku, přičemž si druhou botu obouvala. Vypadalo to vtipně. "To se tak těšíš do školy?" zasmála jsem se.

"Ani omylem!" odporovala mi a vzala si botu "Jen už jsem nechtěla poslouchat tlachy rodičů, že se musím snažit, abych se dostala na vysokou. V druháku s tím nic neudělám." postěžovala si. Byla pravda, že její rodiče byli příští, ale alespoň měla oba.